23. Říjen 2020     dnes má svátek: Teodor

METYLOVICE
oficiální stránky obce

Fojtství

Nejstarší budovou v obci naší je beze sporu fojtství. Rozprostřeno je na pahrbku, odkud je překrásný rozhled po celém okolí, po celé dědině Metylovicích, daleko do údolí ostravického a čeladenského. A večer, kdy modrá mlha halí kraj a rozsvítí se světla v domcích Frýdlantských, jakoby roj svatojanských broučků vzlétl a nad rojem tím vznáší se modré tucky velikánů Beskyd Lysé a Smrku. Uměli si ti fojti vybrat pěkné místo k bývání.
Fojtství skládá se ze tří budov: z budovy obytné, stájů a stodoly. Nejrozsáhlejší je obytná budova, kde býval se svou rodinou fojt, tam odbývaly se soudy nad místními obyvateli, tam také nejeden hříšník odbíral svých 25 ran za přestoupení tehdejšího zákonu či řádu aneb odseděl si svůj díl v šatlavě úplně tmavé to světničce 2×3 m veliké, byv přikován ke kruhu železnému do zdi zasazenému.
Na fojtství byla také veliká vprostřed dřevěným sloupem podepřená světnice, v níž odbývalo se veselí a kde sousedé povídali si o radostech a slastech. Tam také Ondráš býval a mnohou taškařinu svým pronásledovatelům provedl. Jednu z nich uvedu.
Na metylovickém fojtství zastavili se portaši, koně své uvázali venku u trámu a vešli dovnitř, aby si odpočinuli, popili vína „hukvaldského šenkování“ získali snad nových zpráv a pak dále jeli – za Ondrášem. Co čert nechtěl, Ondráš byl skutečně na fojtství i se svými kamarády, ale milí portaši ho nepoznali. Ondráš poslal své kamarády na hůru a přikázal jim, aby otvoru, který sloužil za ventilaci v povale, poslouchali, co bude zpívat a z toho ať se dovtípí, co mají dělat. A skutečně kamarádi šli na půdu a Ondráš zpíval. Portaši ovšem poslouchali zpěvu, ale neporozuměli pravému smyslu písně. Zato porozuměli druzi Ondrášovi. Odvázali koně portašům, vsedli na ně a pak i s Ondrášem, který se nenápadně vytratil ze světnice, uprchli.
Jaké pak bylo překvapení pro portaše, když chtěli odjet – koně pryč. Ihned se dovtípili, že jim to asi Ondráš nastrojil, ale kde ten už se svými kamarády byl.
Dle zpráv měl snad býti Ondráš na některé zdi šenkovny vymalován, ale nebylo ničeho podobného při ohledání nalezeno. Byl tedy obraz zničen.
Fojtství bylo stavěno asi na dvakrát, poněvadž bylo viděti zdi jednak úplně z kamene a některé části stavení byly z cihel. Byla tedy část z kamene stavěná nejstarší části fojtství a to dobrých 500 let stará, protože nejstarší zprávy o fojtství máme z roku 1437 a tehdejší fojt se jmenoval Veliko. Druhá část z cihel stavěná byla z roku 1739, kterýžto letopočet byl vydlabán do prostředního trámu.

Kostel

Kostel v Metylovicích stojí přesně uprostřed vesnice, jeť od kostela až na horní konec ku hranici přesně 2km a na dolní konec ku Palkovicům také 2 km. Oltářem hlavním je obracen k východu, takže je k okresní silnici, u níž stojí, postaven „zadem“. Je vystavěn z kamene, pokryt šindelem, střecha věže plechem. Loď a presbytář stavěny jsou ve slohu gotickém /vysoká okna, podpěrné sloupy zvenčí, lomené oblouky uvnitř/.
Věž a pak výzdoba vnitřní, oltáře, kazatelna ve slohu barokovém. Je stavěn asi na třikrát, napřed loď, později věž a konečně nejnovější je přístavek boční lodi od dolního konce. Původní dřevěný kostelík je dle pověsti v Hrabové převezen.
Kostel zbudován byl v roce 1577 za biskupa Jana Pavlovského, jak svědčí tabulka naproti kazatelně zavěšená:
„dílo toto učiněno ke cti a chvále Panu Bohu v Tojici nerozdílnému a všem jeho svatým za panování důstojného jeho pána Jana Pavlovského biskupa Olomuckého“.
Posvěcen byl až v roce 1653 dne 10.listopadu.
Je podivno, že plných 76 let zůstal bez vysvěcení. Světítím biskupem byl Jan Gobbar.
Kostel spravovali nejdříve faráři z Rychaltic, pak z Místku, dále z Frýdlantu n.Ostr. a teprve r.1785, ze dne 19.ledna, čís.1120, nařízením z Brna, bylo povoleno zříditi místo kaplana u zdejšího kostela. V důsledku výnosu tohoto v roce 1786 kostel první samostatného duchovního správce v osobě p.Antonína Baltazara Benatzkýho, který dosazen byl sem ze zrušeného kláštera Velehradského. Zemřel 11.dubna 1794 a byl pochován na hřbitově u kostela.

Dne 30.března 1928
Fr.Knězek
Okr.škol.inspektor

Škola

Ku konci 18.století se vyučovalo v čísle 115 a v r.1806 se vystavěla škola a náklad na ni uhražen byl částečně z náboženského fondu, částečně od obce a něco přispívala vrchnost. V roce 1808 bylo 22 žáků, tj. 14 chlapců a 8 děvčat školou povinných.
Stará škola nynějším požadavkům nemohla vyhověti, jelikož r.1875/6 bylo již všech žáků 225, t.j. 117 chlapců, 108 děvčat, tedy podnikla obec naše stavbu školní budovy na obecní louce zvané „Obecňáku“ v rocích 1877-1878. Základní kámen k nové školní budově byl dne 13.června 1877 od velebného pána P.Jana Pitlíčka posvěcen. Nákres na školu zhotovil pan Ambrož Zapletal, stavitelský mistr ve Frenštátě. Stavba rychle pokračovala pod obezřetným vedením pana Josefa Svobody
Práce byly pronajaty, jak následuje:
1.zednickou a tesařskou práci najal pan Ambrož Zapletal za 2000zl.
2.stolařskou práci /okna/ Jan Bílek, podruh č.115, dvéře a lavice Augustin Botor, čís.82.
3.zámečnickou práci p.Paloch Jan, zámečník z Frýdlantu za 235 zl.
4.kamení, cihly a jiný materiál obstarala obec
Při provedení stavby byl ministrem … Jeho excel.D.ze Stremeyerů, c-k místodržitelem na Moravě J.e. svob. pán z Possingerů, c-k okr.hejtmanem Vladimír Kamer, byl ale v červenci přesazen a na jeho místo p.Richter dosazen, c.k.zem.školdozorcem Dr.Alois Novák, c-k okr.školdozorcem Jan Sášek, nadučitel v Místku, Arcibiskupem v Olom. J.k.m.Bedrich landhrabě z Fűrstenbergů, děkanem dust.p.P.Bedřich Komn, farář místecký, duch.správcem Jan Pitlíček, farář, správcem školy Josef Buchta. Obecní zastupitelstvo sestávalo z těchto pánů:
1. Josefa Svobody, č.10 starosty
2. Josefa Bílka, domkaře a řemenáře, čís.189, prvního radního
3. Jana Bílka, domkaře a koželuha, č. 32, druhého radního
4. p.Jana Pitlíčka, faráře
5. Josefa Buchty, správce školy
6. Františka Kuhejdy, rolníka, č.22
7. Josefa Bílka, domkaře a koželuha, č.52
8. Josefa Mužného, rolníka č.27
9. Františka Židka, zahradníka
10. Josefa Šiguta, zahradníka, č. 47
11. Ondřeje Halaty, hostinského, č.146
12. Františka Kubaly, zahradníka, č.68
Že tato nová budova se vystavěla, o to přísluší největší zásluha panu Josefu Svobodovi, starostovi, kterého statně podporovali od 2.až včetně 8.uvedení pánové, čtyři posléze jmenovaní od 9 až včetně 12 byli proti stavbě školy. Místní školní rada sestávala z následujících pánů.
1. Jana Bílka, prvního radního, předsedy
2. Václava Kubánka, zahradníka, č. 67, místopředsedy
3. Josefa Mužného, č.27
4. Františka Juřice, domkaře a sedlaře, č.65
5. Josefa Buchty, správce školy
6. P.Jana Pitlíčka, fařáře
Škola tato otevřena a posvěcena dne 8.září 1878. Tato škola jednotřídní, rozšířena výnosem zem.šk.rady ze dne 26.ledna 1878 č.4780 na dvojtřídní.
Výnosem zem.šk.rady v Brně ze dne 26.ledna 1880 č.594 rozšířena dvojtřídka na trojtřídku.
Výnosem z š.r. 9.září 1899 zřízena pobočka při 2.třídě. 11.prosince 1904 usnesl se obecní výbor rozšířiti školu přístavbou 2.tříd. V roce 1904 rozšířena škola na čtyřtřídní. Obecní výbor dne 21.února 1906 usnesl se zrušiti úlevy. V roce 1909 rozšířena škola o pobočku při 2 třídě a učeno dle osnov pětitřídní školy. Od roku 1924 učeno dle osnov 7.třídní školy.
Posloupnost učitelů-správců školy na škole v Metylovicích:
1. V čísle 115 vyučoval Vaverka
2. Ve vystavěné škole /nynější poště/ započal vyučovati r.1808 Jan Nepomuk Zochlar, který zde 40 roků pracoval, školní matriku založil, zde r.1848 zemřel a na starém hřbitově pochován jest. Za něho byli podučiteli Jan Filipec a Antonín Balcárek
3. Po něm roku 1849 nastoupil Ignác Blecha, jenž zde 13.listopadu 1868 zemřel, měl do r.1859 jen 70 zl a pak 200 zl ročně platu.
4. Od 9.března 1869 do 9.listopadu 1870 Josef Buchta
5. 1.listopad 1870 do 31.března 1873 Josef Šober
6. 1.dubna 1873 Jan Hanzelka, učitel z Proslovic
7. Od 6.září 1873 Josef Buchta z Frýštátu u Holešova
8. Od 28.listopadu 1887 Anna Lelíková
9. Od 1.března 1888 Josef Doležel
10. Od 26.září 1904 Adolf Fux
11. Od r.1907 Bőlm Petr
12. Od 31/12 1919 Kolčava Bohuslav
13. 1/12 1921 Odstrčil Kuneš
14. 1/2 1926 Kolčava Bohuslav

Hasičská zbrojnice

V roce 1886 zakoupila obec pro nově založený dobrovolný sbor hasičů v Metylovicích novou vozovou stříkačku za 500zl. Stříkačka byla právě vystavena na výstavě v Opavě firmou A.Smekal.
Pro tu stříkačku postavila také svým nákladem dřevěnou zbrojnici bez věže. Ta byla postavena později.
Dříví a kamení vozili na ni místní rolníci. /1.069/

starodávné, jež se v Metylovicích kdys zpívaly a z nichž mnohé vytryskly z bodrých duší zdejších rodáků. Písně i tance sebrala jsem pro vlastivědu okresu místeckého a ráda vepisuji je do kroniky k milé paměti všech spoluobčanů. Štěpánka Bílková, učitelka.
Metylovice v roce 1932

1./ Aj, pásla děvečka

1.Aj,pásla děvečka kačera, aj, pásla děvečka kačera,
aj, nědalečko, aj, nědalečko jezera.

2.Volala ho ona kač, kač, kač
přijdi k nám, synečku, zejtra zas.

3.Něchoď k nám, synečku, v sobotu,
bo máme moc pilnu robotu.

4.Přijď ty do nás raděj v nedělu,
já ti postýlečku ustelu.

5.Ustlala mu ona na lavu,
měl výše pod řiťu eš hlavu.

6.Chťul sebě un též to popraviť,
spadnul tam do žbera, zmáčal řiť.

2./ Francek susiedův

Francek susiedův to je paráda, on všaj vyleze, jak je ohrada.

Líz za Marjánu po slupě, zůstala mu tříska v dupě.

Moja Marjánko, co buděm dělať, jo stu třísečku němožu běhať.

Vyhledaj jahlu s nití, vypchaj mi třísku z řiti.

3./ Naša Anča

Naša Anča na ohnisku seděla, brzo by jí košulenka zhořela.
Dybych něbul na ňu volal, bul by ji pupek uhoral.
Na mu kušu, ta by věděla.

4./ Vyjdu ráno polem vzhůru /koleda/

1.Vyjdu ráno polem vzhůru, uzřím ptáčka v povětří.
On mi budě libě zpívať, přiněse mi poselství.
Neboť on je vyslaný od mého milování,
On mi přiněse šáteček, jaké jo mom trapení.

2. Ty artysový kvítečku, tys mi byl velmi milý,
když jsme spolu po rozličných místech špacírovali,
a ty jsi mne miloval, kole tváří objímal,
kolik věrných a upřímných hubiček smi daroval.

3.A vy panny a mládenci, koledičky nom dajtě
a my vom též zazpíváme, lebo jednu pěsničku.
Lebo jednu, lebo dvě, ať se vom dobře vedě,
ať se všeci poženitě v masopustě i v létě.

4.Do vom Pán bůh hodně peřin a k temu pěkné lože
a do něho hezké děvče ať vom Pán bůh zpomože,
by stě to něpoznali, co stě nom dněska dali,
abystě to všecko našli se svojimi ženami.

5./ když bilo tři čtvrtě na sedm

1.když bilo tři čtvrtě na sedm. Má milá, rozmilá, pojď se mnu.
Budeme žíti to drobné kvíti, tam na té lučičce zelené.

2.A když jsem travičky nažala, do bílého šátečka svázala.
Svému milému, roztomilému, na vraného koníčka podala.

3.A když pojedeme přes ten les, jenom ty mne, můj koníčku, pěkně nes.
Jen stupej, stupej, nic si nezufej, ať dojedem ku mé milé ještě dnes.

4.Pověz mi, má milá, rozmilá, jaká je k vám cestečka do dvora?
Pískem sypaná, kamením dlážděná, taká je k nám cestečka do dvora.

5.Pověz mi, má milá, rozmilá, jak se k vám do dvorečka otvírá?
Staň na přilozek a shuď řetozek a tak se k nám do dvorečka dostaneš.

6.Pověz mi, má milá, rozmilá, co ti tvoje panímáma slíbila?
Krávu s tělatěm, ovcu s jehňatěm, strakatu slepičku s kuřatěm.

7.Jenom mě ty, můj synečku, vem, vem, vem, jsem dobrá hospodyňka, jsem, jsem, jsem.
Já ráno vstávám, kravičkách dávám, ještě k tomu kuželíčky upřádám.

8.Pověz mi, má milá, jak se máš? Budeš-li ty tak pěkná, jak se vdáš?
Ještě pěknější, můj nejmilejší, až mě v tým čepečku uhlídáš.

6./ Teče voda z Ondřejníka

Teče voda z Ondřejníka k dulnímu konci a šeptá nám, milí chlapci, nechoďte nikdi.

7./ Vím já jednu zahrádečku

1.Vím já jednu zahrádečku trním pletenu a v ní roste rozmaryjan, já ho vytrhnu.
Roste, roste rozmarýn, však já o něm dobře vím, nechceš-li mě, můj synečku, já tě nenutím.

2.Pod našima okny roste tráva zelená, žala ji tam moja milá celá ztrápená.
Jak travičky nažala, žalostně zaplakala, spatřila strom pod kterým se s milým lúčila.

3.Není lepší milování jak v poledne, když mu jeho galanečka lůžko ustele.
Přinese mu peřinku, dá mu ji pod hlavinku a pak sobě k němu lehne, dá mu hubinku.

4.Nemysli si, můj synečku, že jsi v světě sám, že já pro tebe své srdéčko trápiti nechám.
Já mám mládenců dosti, jak zrnek na jalovci, jako zrnek na jalovci chodívá jich k nám.

8./ Mysliveček

Mysliveček je střelec, je šikovný mládenec.
Co uvidí, to zastřelí, ba i kraviněc.

9./ Vánoční

1.Pane Bože, budiž chvála, že jsem se již dočekala
vánočního času i s tu staru chasu.

2.Třeba se nám zase starat, novu chasu pohledávat.
Milá ženo, poraď, kde ji máme hledať.

3.Ovčáka i s prostředníkem, ke pak my je hledať budem,
pacholka cizího, pohůnka smělého.

4.Včera jsem ti povědala, že se mi tam namluvala
Hana od Milána – celá učabraná.

5.Ta Maryna od řeznice chce k službě nové střevíce,
fěrtuch kartunový, deštník malovaný.

6.Ta Juhana od Čupíka nerada jí kaše, mlíka,
chleba ovesného, zela kyselého.

7. Pacholek u stolu klečí, vyškrabuje sobě z očí.
Proč tak dluho říkoš a se něoblíkoš?

8.Pacholek odivo kabát, gazda zakuřuje tabák.
Pojedem do role, orať na kobzole.

9.A kaj si ty, náš Martine, di se, podiv, kak moš svině.
Ve chlívku jich nění a kaj se poděly?

10.Zavolaj tam na Marinu, ať vyběhně na dědinu.
Marina němo kdy, ona cura krávy.

10./ Starala se máti má

1.Starala se máti má, starala se máti má, že pro mne místa nemá, že pro mě místa nemá.

2.Nestarej se, matičko, Pán Bůh mi dá místečko.

3.V metylovském krchově tam bude místo pro mě.

4.Místo peřin kvabových dají třísek jedlových.

5.Místo vrchní peřiny nasypu na mě hlíny.

6.Metylovský pan farář to bude můj hospodář.

7.Metylovští zvonové budu moji družbové.

8.Ty knězové ručičky budu moje družičky.

9.Muzička mi bude hrát a já budu v hrobě spat.

10.Choť by hrálo sto hodin, já se víc neprobudím.

11.Choť by hrálo sto roků, já neudělám kroku.

12.Muzička mi bude /hrát/ zníť a já budu v hrobě sníť.

11./ Posluchajtě písně nové

1.Posluchajtě písně nové o Johaně Rajnochové.
Co ona činila, když blechy honila.

2.Chytla jednu na prdeli, co ju chlapci něviděli.
Chytla ju do zubův, stisla ju do šrubův.

3.Krmila ju tři něděle, ež byl jarmak v Prostějově.
Dostala tři zlaté, ty mrchy buclaté kusaly ju.

12./ Aj, skoro ráno

1.Aj, skoro ráno, ráno, ráničko, dřív než vyjde jasné sluníčko.
Vezmu já svu flintu, gvera karabinu, půjdu do háje zeleného k revíru svému.

2.Počkal jsem tam malu chviličku, spatřil jsem překrásnu srnčičku,
ona rychle běží, nic se neohlíží, srovna k stromu javorovému dal jsem jí ránu.

3.Počkal jsem tam ještě chvilčičku, spatřil jsem překrásnu hrdličku,
Seděla na buku, volá cukru, cukru, mysliveček se na ni díval, až se usmíval.

4.Jsi-li ty panenka poctivá, nažni mi travěnky do klína,
dej ji koňovi, ať se jí nají, můj koníček zejtra ráno musí do boje.

5.Můj koníček nechce travěnky, že je od falešné panenky.
Falešná byla, když trávu žala, šak já ti tu cestu zaplatím, až se navrátím.

13./ O, lásko, lásko

1.O, lásko, lásko, ty jsi podvodná, tys mnoho mladých lidí podvedla.
Lepší je bojovat, nepříteli vzdorovat, než falešné děvče věrně milovat.

2.Měl jsem děvčátko jako květ krásné, modré oči mělo co hvězdy jasné,
já ji věrně miloval, srdce své ji věnoval, ona však nevěrná, kvinda jsem jí dal.

3.Počkej děvečko, ty budeš plakat, až mně obléknou vojenský kabát.
Šable a kver po straně, to je potěšení mé, nahradí dojista srdce nevěrné.

4.Obdrželi rozkaz zeměbranci, že fasovat budou zbraň, munici,
a já se k nim také dám, děvčeti vzdor udělán, ošemetnou pannou šidit se nedám.

5.Zemská obrana, ta se mi líbí, jsou to udatní, bojovní lidi.
Jest to hezká armáda, vojsko císaře pána, zeměpánu i své vlasti oddaná.

14./ Židovská /Píseň složil p.Jan bílek, řem.pro odstranění židovského živlu

1.Čerta, žide, ne dukáty, čerta, žide dostaneš
Křesťané na ně pracují a ty za ně studuješ.
Ja, ja, žide, vaj, vaj, vaj, ber pinkel svůj, pryč se vzdal,
z Metylovic utěkaj.

2.Dej si každý pilný pozor na židovské číslice,
kterak ony pěkně stojí, udělá z nich, co kdy chce.

3.Židák se jednu svatým stal, přišel na kraj do nebe,
tam chtěl všecko zlato zrýpať, a přivlastnit ho sebě.

4.Svatý Petr jak to viděl, tuze se nad tím mrzel,
že tam velku škodu dělá, hleděl, aby ho vylel.

5.Svatý Petr, chytrá hlava, chytřejší jak židova.
On dal v nebi vybubnovat, že bude v pekle jarmak.

6.Žid, jak slyšel o jarmaku, hned si svůj pinkel sbíral,
že tam dobrý kšeft udělá, na to sebě vzpomínal.

7.Židák se vidí oklamán, že ho Petr ošidil,
Sotva ze dveří vykročil, že je hledí zamčiti.

8.Něchtě žida cestu jíti, též je boží stvoření.
Zpytaj se ho, co to něse, kořalku,či koření?

15./ Ta místecká brána

1.Ta místecká brána pěkně malovaná, kdo tu bránu maloval,
ten děvčátka miloval, už je odvedený, konec milování.

2.Ta místecká cesta je skropená všecka, skropil jsem ji slzami,
když jsem byl odvedený, když jsem po ní kráčel, slzami ji smáčel.

16./ když jsem šel okolo háje

1.když jsem šel okolo háje zeleného, natrhal jsem lupení do šátku bílého.

2.Dal jsem ho do lože, kde má milá leží, staň, má milá, otevř mi malované dveři.

3.Já bych ti otevřela, kdybych se nebála, nedaleko u dveří leží panímáma.

4.Panímáma nespala, dobrý pozor dala, s kým dceruška, dcero má, s kým sto rozmluvala.

5.Rozmlouvalach s peřinu, kteru ste mi šila, že ste tuze maličko peří do ní dala.

6.Nebyla to peřina, byl to někdo jiný, ať se ti tak nestane, jak se stalo jiným.

7.Jak pak se mi nestane, když se mi už stalo, dostalo dva pohlavky, děvče zaplakalo.

8.A když bylo po roce, chodila po louce, nosila pacholátko na své levé ruce.

9.Aj, synu můj, co s Tebou mám dělat, mám-li já tě vychovat, nebo zamordovat.

10.Aj, máti, máti má, to mi nedělejte, raděj mě vychovejte, na vojnu mě dejte.

11.Dostanete pochvalu od císaře pána, že jste mu vychovala švarného šohaja.

12. Dostanete pochvalu od samého prince, že jste mu vychovala švarného myslivce.

17./ O, já zarmucená

1. O, já zarmucená, čeho jsem dočkala na svoje smutné časy.
Rok po roku ide a vdať se nemožu, to nejsou žádné špásy.
Rok po roku ide pryč, mi se něšikuje nic.
Však ve dne i v noci trápím se na srdci, že se já již nevdám víc.

2.Vždyť jsem je dceruška z vysokého rodu, můj otec výběrčím byl.
Pod plotem sedával, z lemce vybírával a na kamení je bil.
Matka byla kupcova, kravičky skupovala a moja babička,
to byla hraběnka, s hrabjami chodívala.

3.Co jsem já zdědila po svojím tatíčku, též se pochlubit musím.
Košili bez lemce, staré rukavice, co ještě chvi míť více?
Kabát byl samé laty, galaty samé laty, fajfku bez přikrývky,
dvě pár pěkných botů, jedny měly holínky.

4.Po mojí mamičce zůstaly střevíce, jenže nártu neměly.
Dvoje pár punčochův zelené a šedé, ty roztrhané byly.
Kožich neměl rukávy a dva šátky díravé, police škaredá,
lžíce polámaná a dvě od hrnce krávy.

5.To jsem zachovala pro svého manžela, jen abych se vdala.
Celé své bohatství, po matce i otci, vše bych mu darovala.
Jestli já se víc nevdám, handrláky zavolám.
Celé své bohatství, po matce i otci, licitirovať nechám.

18./ Pod krkem mám…

1.Pod krkem mám malý stroupek jak ořech vlašský, proč mne mládenci nechcete,
jsem děvče hezký.
Dám si na něj flastříček, kdyby přišel Toniček, jak mě spatří, hned od lásky oblíže všecek.

2.Jestli se já letos nevdám, co si počít mám, utopím se v hrachovině, ten špás udělám.
Pod krkem si uvážu zadrátovaný hrnec a skočím z hambálku dolů, je lásky konec.

19./ Znám já jeden hájiček

a/ 1.Vím já jeden zvonko, cinko, šenko, břinko hájíček,
v tom háječku zvonko, cinko, šenko, břinko domeček.

2.V tom domečku zvonko, cinko, šenko, břinko, panenka,
přišel ku ní zvonko, cinko, šenko, břinko, mládenec.

3.A pytal ju zvonko, cinko, šenko, břinko, o věnec
a ona ho zvonko, cinko, šenko, břinko, vyhnala.

b/ Jiný nápěv s pozměněným textem
1.Vím já jeden hájiček, vím já jeden šumfrlušek, zunder, munder,
fixum, figurum, punktum, zagurum hájíček.

20./ O bykovně /Bykovňa = místecká Lvova palírna na Koloradově/

1.Podívaj se do bykovně, jak se tam řiďo šikovně,
peněz maju po měchýřu, co stržili od šenkýřů.

2.A šenkýři od pijáků, peníze maju v pytláku.
Darebák tři dni bladuje a žid masečko pucuje.

21./ Čtyři koně ve dvoře

1.Čtyři koně ve dvoře žáden s nima neoře, neoře, žáden s nima neoře.

2.Oře s nima syneček červený jak hřebíček, hřebíček, červený jak hřebíček.

3.Až do konce dooral, na svu milu zavolal, zavolal, na svu milu zavolal.

4.Pojď, má milá, pojď ke mně, já ti povím, co je mně, co je mně, já ti povím, co je mně.

5.Bolí mne má hlavička, ubila mne matička, matička, ubila mne matička.

6.Ubila mne pro tebe, ubila mne pro tebe, pro tebe, abych chodil za jinou.

7.Já za jinou nepůjdu, já za jinou nepůjdu, nepůjdu, raděj se dám na vojnu.
8.Na vojnu se nedávej, na vojnu se nedávej, nedávej, truc rodičům nedělej.

9.Na vojnu se přece dám, na vojnu se přece dám, přece dám, truc rodičům udělám.

22./ Lípo, lípo

1.Lípo, lípo, lipečko, škoda je tě děvečko.

2.Že jsi se už provdala, svoju krásu prodala.

3.Dube, dube, dubečku, škoda je tě synečku.

4.Že jsi se už oženil, svoju krásu proměnil.

23./ Na tu svatu Kateřinu

Na tu svatu Kateřinu obdařul mě Pán Bůh ženu, ale zlu, nědobru, jak též budu žíti s ňu.

24./ V síni je dolina

1.V síni je dolina, v izbě dolinečka. Nepušťaj, ty má milá, každu noc synečka.

2.Jak ho mám nepustit, když mě pěkně prosí a dycky mi slibuje, že mi poví cosi.

25./ Šla Andulka

1.Šla Andulka do maštale, mezi čtyři koně vrané, cha, cha.

2.Koně se jí potrhaly a Andulku pošlapaly.

3.Pošlapaly velmi tuze, že jí žáden nepomůže.

4.Pošlete jí pro doktora, on jí poví, co je třeba.

5.Pošlete jí pro tu babu, ona jí dá dobru radu.

6.Bába začla povídati, že se to chce kolébati.

7.Jdi, Jeníčku, setni lipku své Andulce na kolíbku.

26./ /Šla Nanynka/ Volaři

1.Aj, volaři, volaři, kaj stě volky pásli? Ztratila jsem věneček, keří stě ho našli?

2.Něnašli jsme, něnašli, ale jsme viděli, jak zelené pentličky po vodě plavaly.

3.Choť bystě vy zapřáhli tři sta koní vraných, tak mojího věnečka nikdo nedohoní.

27./ Susiedova mamka

1.Susiedova mamka pláče, že jí žáden dceru nechce. A já si, a já si, z toho dělám legraci.

2.Přijde voják ku muzice, postaví se jako svíce a sedlák, darebák, stojí v koutě jak žebrák.

28./ U susieda na kopečku

1.U susieda na kopečku seděly tam dvě panny.
Já jsem jim dal pěkné pozdravení, ony neděkovaly.

2.A jak já ti děkovat mám, když se na tebe hněvám.
Přived si mě o vínek zelený, já ho u tebe hledám.

3.když ho hledáš, tak ho hledej a to u mne samého.
Kupím já ti na pěknu peřinku damašku červeného.

4.Na peřinku damaškovou, na hedvábný povijan.
Abys si sebě nemyslela, že jsem já byl furian.

29./ Aj, buchy, buchy. /Zpívá se, když jdou pro nevěstu/

Aj, buchy, buchy, otevřete, ztratil jsem šáteček u děvčete.

30./ Krásná pastýřka

1.Krásná pastýřka ovečky pásla, na pěkné louce zelené mezi kvítkama.

2.Jak je napásla, kvítka trhala, mezi dvěma javorama víneček vila.

3.Jak ho uvila, šátek udělala, nad svou kadeřavou hlavou s ním zatočila.

4.Přiletěl orel s krásnými hlavy, ten zaletěl k mojí milé až do Ostravy.

5.V jeho zobáku nesl jí psaní. Mojí ze všech nejmilejší zlatem napsaný.

31./ Pod košatou lipou

1.Pod košatou lipou malá lavička, na ní sedávala hezká Anička.

2.A přišel k ní jinoch, její miláček, aby mu vyšila bílý šáteček.

3.Koupím ti, miláčku, bílý šáteček, do každého rohu všiju lísteček.

4.Zelený lísteček s bílou růžičkou, abys nezapomněl na svou Aničku.

5.Vždycky mi říkala tvoje matička, která má bohatství, ta že bude tvá.

6.Z bohatého statku kočáry jedou, bohatí snoubenci k oltáři jedou.

7.A z chodobné chýže družky, mládenci, vynášejí rakev s kyticí, věnci.

8.když přijela svatba blíže kostela a rakev s Aničkou byla spuštěna.

9.Tu přišel ke hrobu její miláček, v jedné ruce držel bílý šáteček.

10.Kde, ach, kde, ach , kde je moje Anička, v tom zazněla rána a krev vytryskla.

11.Z toho rodičové příklad si vemte a chudobným dívkám v lásce nebraňte.

32./ Zelená se věnec

1.Zelená se věnec na hrobě milého
ach, škoda, přeškoda jest věku mladého.

2.To májové kvítí, to překrásně kvete,
škoda mého mládí na tom marném světě.

3.Uschla jarní tráva na louce zelené,
kam se mi podělo mé srdéčko věrné.

4.Počal jsem milovati, musel jsem nechati,
musel svou hlavinku v chladný hrob složiti.

5.Jedné tiché noci, když měsíček svítil,
pěšinkou šlapanou k ní přicházel kdosi.

6.Vstaň, má milá, otevř mně, neb nemám pokoje,
v tom tmavém hrobě teskno mně po tobě.

7.Na třetí den ráno zvony krásně zněly,
bledolící děvu v hladinký hrob kladli.

8.Neb zemřela hořem pro svého milého,
ach, škoda, přeškoda věku tak mladého.

33./ když jsem šel cestečku

1.když jsem šel cestečku k lipníku, viděl jsem svoju milu pod lipku.
Nanynka falešná na mne nehleděla pro lásku falešnu.

2.když jsi ty zapomněl na matku, já také zapomenu na lávku,
na které jsme stáli a se milovali při jasném měsíčku.

3.když jsi ty zapomněl na otce, to já také zapomenu na chlapce,
na tebe, synečku, švarný šohaječku, na tebe dokonce.

4.když jsi ty zapomněl na bratra, to já také zapomenu na vrata,
při kterých jsme stáli a se milovali od večera do rána.

5.když jsi ty zapomněl na sestru, to já také zapomenu na cestu,
v které jsme se sešli, dvě jablíčka nesli v šátečku červeném.

34./ Šel sedlák do lesa

Šel sedlák do lesa, vysral se v lese, vzal to do klobouka přinis to selce.
Selka myslela, že su to huby, dala to na brutfaň fuk s tým do truby.

35./ Žáden něví, neuvěří

Žáden něví, neuvěří, jak se ševci myju. Strčo hlavu do putenky, do řiti jim vodu leju.

36./ Sedlačisko /složil p.Jan Bílek, řem.č.189/

1.A když bylo sedm týdní na post, sedlačisko táhne koňa za chvost,
krávu za rohy, robu za nohy, pane Bože, odpusť.

2.A když bylo o veliké noci, sedlák přišel k hoferovi v noci.
Buří na dveří, bratře, otevř mi, zaluž mi s penězi.
Zaluž mi slámu, budu ti pást krávu, bo je se mnu zle.

3.A když bylo o svatém Duše, sedlačisko v nohavicích kuše,
chodí po dvoře, bije po jedné, lebo je s ním zle.

4.A když bylo o svatém Janě, sedlačisko sobě sena nažně,
chodí po polu, praví, chvála Bohu, už je se mnu dobře.

5.A když bylo o svaté Anně, sedlák sobě aji žita nažně.
žita namlátí, napeče koláčí, pane Bože, už je se mnu dobře.

6.A když bylo o svatým Michale, sedlák má též hrušky na povale,
chodí po hůře hnilky přebíře, pane Bože, jak je mi též dobře.

7.A když bylo o svatým Martině, sedlák zabije tři, čtyři svině,
maso v konímě, šperka v komoře, pane Bože, jak je mi též dobře.

37./ U Tebe je darů dosti /Zpívalo se po svatební hostině/

U Tebe je darů dosti Pane, hojnost nad hojnosti.
Poněvadž jsi všechny věci z ničeho ráčil stvořiti a tak dobře učiniti.

38./ Todom, todom

1.Todom, todom, todom, celý deň tě hledom,
celý deň tě hedom, todom, todom, todom.

2.Tatoňu, tatinu, choďtě už do domu,
choďtě už domu, todom, todom, todom.

3.Pálenky něpijte, maměnky něbijtě,
maměnky něbijtě, todom, todom, todom.

39./ Dobru noc

1.Dobru noc ti vinšuju marný světe.
Dobru noc ti vinšuju vzdálím se tě.
Opustím tě, i tvu čest, stříbro, zlato, co v něm jest,
Ježíš nad to dražší jest.

2.Dobru noc, ó, zelená zemská trávo,
dobru noc, vy kvítkové, zahrad kráso.
Již vidím, co člověk jest, že jen květ a tráva jest,
Ježíš sám na věky jest.

3.Dobru noc, o slunečko, poberu se, s vámi
hvězdy, měsíčku, rozžehnám se.
Jdu do tmavé krajiny, do hrobu do doliny,
dá mně Ježíš lepší dny.

4.Dobru noc, ó, ty kráso mého těla,
šaty, perly, prsteny již docela.
Vás zdejším zanechávám, v prach tělo své ukládám,
duši Kristu oddávám.

5.Dobru noc, ó, muziko, marná libost,
smrt mne vzala do tance až na věčnost.
Již jsem do kola přišel, z něhož žádný nevyšel,
Ježíš je má mysel.

6.Dobru noc, kamarádi moji milí,
kteří stě se mnu rádi přebývali.
Kamaradstvo s červami, začnu i se žábami,
Ježíši, duši přijmi!

Několik starých pověstí z Metylovic

Poklad

Kdysi v „Záhořu“ orali na malé zahradě. Když měli kus zoraného, přišli na jedno místo, na kterém to šlo hodně těžko. Koně nemohly pluh utáhnout, hospodář zaklel. Vtom ozvaly se zvuky, jako by se sypaly peníze. když se dobře podívali, uviděli tam velikou díru. Na druhý den šli tam kopat. Kopali. Vykopali velikou jámu, ale pokladu se nedokopali.

Bezhlaví muži

když byl stařeček chlapcem, pásl krávy na „Hrádku“. když bylo půl dvanácté, objevili se mu tři chlapi. Byli bez hlav a pískali si. Vyšli z lesa a zmizeli. Staříček byl vystrašen a proto šel s kravami domů.

Peníze se suší

Na poli p.Lepíka kmitá se bledožluté světlo. Někdo chodí kolem a suší peníze. Přijdeme-li blíž, světlo uhasne, ale z dálky slyšeti hlučný smích.
Ohnivé vojenské čepice

U „božích muk“ strašilo. Někteří lidé viděli na své oči, když šli z práce, buď v poledne nebo večer po klekání ohnivé vojenské čepice anebo dupot vojenských koní. Lidé mezi sebou vypravují, že slyšeli od starších, že prý jsou tam pochování Švédové při porážce ve válce s Moravany. Bylo prý to vojsko na koních, což také dokazují oráči, kteří okolo boží muky ze země vyorávali silné kosti koňské a ostruhy dragounské. V pravé poledne bylo viděti ohnivou vojenskou čepici, a když ji chtěl někdo vzíti, zmizela a objevila se na místě jiném.

Zmizelý poklad

Jeden chlap kopal poklad. Kopal jej o půl dvanácté v noci na velký pátek. Když vykopal truhlu, v níž byl poklad uzamčený, přišel k němu jiný chlap a tázal se, jestli už tu truhlu vykopal. První odpověděl, že ano. když to dořekl, truhla spadla do země a muž zmizel s ní, protože při kopání pokladu promluvil.

Ohnivý muž

Na hranicích Pržna a Metylovic se procházel o půlnoci ohnivý muž. Na zádech nesl mezník a žalostně plakal. Jednou uviděl ho jakýsi člověk a velice se ho polekal. Dal se na útěk a ohnivý muž za ním a pořád volal, kam má položit mezník. Člověk mu odpověděl: „Kdes vzal, tam polož.“ Od té chvíle se ohnivý muž neukázal.

Strašidlo

Starý Šigut kopal pně v Němcovém porubisku. Jednou v poledne- už bylo odzvoněno – ale nikdo mu oběda nenesl. Sedl si a odpočíval. Tu vidí na hromadisku sedět jakousi ženu, která si česala vlasy. Lidé prý ji tam již viděli několikrát, ale nikdo nespatřil jejího obličeje. Za chvíli se žena ztratila. Šel se tam podívat a našel tam jen hlohový trn.

Duchové v Kotáskách

Šel dělník z továrny z Místku „Kotáskami“. Chtěl si vzíti trochu dříví domů. Když začal sekat dříví, najednou něco zvolalo: „Necháš to být!“ Když to uslyšel, sekera mu vypadla z rukou, vlasy hrůzou na hlavě vstávaly. Bál se pokročit. Ale když se vzpamatoval, myslel, že ho klame svědomí a dal se do práce. Jakmile dřevo skácené dopadlo k zemi, opět něco zavolalo ale hlasitěji: „Necháš to být!“ Tentokráte už mu bylo úzko. Strachem celý se třásl. Ale opět se vzpamatoval. Vzal dříví na rameno a šel. Sotva několik kroků ušel, jakási neviditelná moc uchopila ho a srazila i s dřívím k zemi. Poloomráčen vzchopil se a dal se na útěk. Polekaný doběhl domů a vyprávěl, že ho zlí duchové v Kotáskách pronásledovali.

Zlatý tabák

Jednou šel muž z Pržna z vlaku. Když přišel na louku, spatřil tam oheň, u něhož seděli muži. Chtěl si zakouřit, ale protože neměl zápalek, zaměřil k ohni a povídal mužům, že si vezme uhel. Muži neodpověděli. Vzal si tedy uhlí do dýmky a šel. Protože se tabák nechtěl chytit, strčil dýmku do kapsy. Doma vykládal, co se mu přihodily. Aby mu věřili, vytáhl dýmku a chtěl ukázat, že tam skutečně uhlí má. Ale ku podivu měl v dýmce dva dukáty.

O zlatém mužíčkovi

Jednou jely dva povozy přes Olešnou. Na jedné vrbě u vody seděl trpaslíček a hrál na houslích. když přijel první povoz až k němu, trpaslík seskočil na vůz. Pohonič ho švihl bičem, on však pořád seděl. Shodil ho tedy s vozu. Trpaslíček povídal, aby ho zas na vůz posadil. když nechtěl ho pohonič posaditi, pravil mu, že se do roka pomstí. A skutečně. Za rok jel pohonič opět s koňmi přes Olešnou a utonul s nimi ve vodě.

Jiná

Na samém dolním konci nachází se pusté zalesněné místo. Středem teče řeka Olešná. Dřevěným mostem, který tam byl postaven, šla jednou stará panímáma z Místku. Na této lávce stál pitvorný mužíček. Šat měl zelený a z levého šosu mu kapala voda. Přes ruku měl přehozeno mnoho různobarevných stužek. Promluvil k ní divným, hlubokým hlasem a prosil ji, aby si některou koupila. Protože byly laciné, koupila je a šla dále. Ohlédla se, ale mužíka nebylo nikde viděti. Cestou k domovu stále o tom přemýšlela. Doma chtěla dětem ukázati stužky, ale jak se podivila, když místo nich nalezla v koši samé vlasy žabí.

O čarodějnici Haně

V Zámrklí bývala kdysi čarodějnice jménem Hana Škrblena. Kdysi zabloudil tam neznámý pantáta a prosil, aby mu dala trochu vody, že má žízeň. Ona tloukla právě máslo z prášku a chtěla mu dáti podmáslí. Ale po dlouhé prosbě odešla do studny pro vodu. Zatím, co odešla, sebral jí ten prášek a odešel.

Přišel domů a povídá ženě: „Tluč máslo!“ „Nemám smetany“, odpověděla. Když nechtěla tlouci, přinesl másnici a tloukl sám. Nasypal do másničky prášku, dvakráte udeřil do mléka a už měl hroudu másla. Žena vyndala máslo a dala je do světnice na stůl. V noci přišli duchové a říkali: „Vrať nám to máslo!“

Ale on nic. Na druhou noc přišli opět a povídali: „Vrať nám to máslo! Jak nám to máslo nevrátíš, bude s tebou zle.“ Neznámého pantátu to rozzlobilo a říkal: „Jak přijdou ještě jednou, tak jim to máslo vyhodím.“ Na třetí den přišli zas duchové a říkali: „Jestli chceš umět čarovat, dej se zapsat do duchovních knih.“ Po těch slovech vyhodil jim máslo a duchové se tam již nikdy neukázali. Hana zemřela a večer konaly se „řikačky“. Při těch říkačkách vyhodilo Hanu z truhly. Musili ji zase do truhly uložiti. Na třetí den po smrti byl pohřeb. když rakev zpustili do hrobu, zem jí nepřijala. Chovali ji sedmkrát, ale zem ji pořád vyhazovala. Museli proto Hanu pochovali pod lípou.

O čarodějnicích

V pasekách kdysi bývaly čarodějnice, které pěstovaly zvláštní kvítko: musely ho zalévat každý den teplým mlékem. když je nezalely, křičelo . Čarodějnice, aby se neprozradily, kvítko denně zalévaly. Na velký pátek skoro ráno vzaly bílou plachtu a šly sbírat rosu. Když ji skoro ze všech pastvisk sebraly, šly domů. Avšak když se na těch pastviskách pásly krávy, počaly dojiti krví. Když jeden sedlák spozoroval, že jeho krávy dojí krví, šel k jedné staré bábě na poradu. Ona mu pravila, aby těm čarodějnicím dva měsíce ničeho nepůjčoval a ani mléka neprodával. On uposlechl a ničeho jim nepůjčil, ani mléka neprodal. Čarodějnice se v zem propadly.

Sušení peněz

Na Hrádku kdysi se sušily peníze. Jedna ženská jménem Chlebčena šla na Hrádek. Tam se jí objevil malý mužíček, který vezl truhlu s penězi a říkal jí: „Když se rozesměje anebo promluví, tak že se jí víc neobjeví. Nepromluví-li, tak že se jí něco objeví. Protože nepromluvila, objevil se jí trpaslík , který vezl truhlu s penězi a při tom se vyvrátil. Chlebčena se mu smála, ale on jí říkal: „To co se objevilo dnes, objeví se až za tři pokolení dítek.

Jiná

Jdeme-li z Metylovic kousek do polí, přijdeme na tak zvanou „Horečku“. Je úplně pustá, nezalesněná. V děrách, kterých se tam hojně nachází, sušívají prý tam zlí duchové peníze. Jednou chudobná vdova pospíchala na své políčko na brambory. Na zpáteční cestě byla právě při „Horečce“, když ve vsi se ozval zvonec. Bylo právě poledne. V tom zdvihl se veliký vítr, vyrazil jí z ruky motyku, která daleko letěla vzduchem. Vdova vzpomněla si na tu pověst, položila břemeno na zem a běžela domů. O dvou hodinách odpoledne šla si pro brambory, ale těch tam nebylo. Šla dále a spatřila svou prázdnou loktuši. Po druhé již nešla na pole s prázdnou loktuší v pravé poledne.

O pokladu

Jednomu člověku z Metylovic se zdálo tři noci po sobě, že při lhoteckém kříži je poklad, ať ho jde kopat s 5 muži. Také se mu postavilo, které si má pozvati. Ráno vstal, pozval si čtyři muže. S tím jedním byl pohněvan, proto si pozval jiného. Šli a kopali. Za nedlouho narazili na něco tvrdého. Zpozorovali, že je to černá rakev. Otevřeli ji a co v ní? Samé zlato. Všichni se tomu divili a byli velmi rádi. Avšak ten co tam neměl býti, vyhozen byl do vzduchu a když spadl, zabil se. Ti ostatní, když chtěli vylézt z díry, byli zasypáni hlínou. Tak byl potrestán onen člověk, protože si nepozval toho pravého.

Skláři

Do jedné chalupy v Metylovicích přišli skláři. Prosili o nocleh. Domácí jim však povídali, že u nich straší. Skláři řekli, že se nebojí a lehli si za pec. Přišla půlnoc. Na schodech cosi spadlo. Všichni mysleli, že se sklářům všechno sklo rozbilo a vzkřikli: „Jezus Maria.“ Vtom se otevřely dvéře a duch řekl: „Zaplať Pan Bůh, že jste mne vysvobodili.“ Ráno vstali a šli se podívati, jest-li mají opravdu sklo rozbito. To však stálo tak, jak večer je tam dali. Od toho času v chalupě více nespali a tam také vícekráte nestrašilo.

O čertu a sedláku

Při řece Olešné stál za dávných dob mlýn. V něm žil mlynář s dcerou Andulkou. Byla krásná a mnoho mužů zamilovalo se do ní. Mlynář chtěl dáti Andulku jen tomu, kdo bude míti tolik peněz, aby naplnily jeho moučnici. Jednou šel lesem milý Andulčin. Slyšel za sebou kroky, ohlédl se a spatřil čerta. Čert mu pravil: „Neboj se, bratře, pomohu ti, abys Andulku dostal. Vezmi rýč a motyku a kopej pod vaší jabloní. Mně se ale musíš zapsati krví. Za 20 let si pro tebe přijdu. Milý se zapsal krví a čert zmizel. Vzal rýč a motyku a kopal pod jabloní. Vykopal velikou truhlici a v ní bylo plno zlata.

Běžel ke mlynáři a mlynář mu Andulku dal. když uplynulo 20 let, přišel si čert pro onoho člověka. Ten se vymlouval, ale nic naplat. Čert mu ještě dovolil závody s ním od mlýna ke kapličce v Hodoňovicích. Bylo to o půl noci. Sedlák běžel napřed a čert za ním. Už ho čert doháněl. Vtom přihodila se čertovi nehoda. Když běžel zakopl do kamene, a kousek kamene se mu dostalo do střevícu. Musel si vyzouti a vytřepati. Kamení byla veliká hromada, udělal se z ní pořádný kopec, který se jmenuje „Kopaňák“. Tak než čert kamení vytřepal, byl milý na místě a vyhrál.

..něco o Metylovických spolcích …

Dobrovolný hasičský sbor v Metylovicích
založen v roce 1886

Na popud tehdejšího starosty obce, pana Kuhejdy Františka, založen byl v roce 1886 první spolek v obce: Dobrovolný hasičský sbor v Metylovicích, který čítal 22 členů. Prvním předsedou spolku byl Bílek Jan, řemenář a jednatelem Josef Buchta, místní správce školy.
Účel spolku je mravní povznesení a pomoc bližnímu při živelních katastrofách.
Kromě pravidelných schůzí výboru i členstva, cvičení, přednášek, z větších podniků jest uvést župní has.sjezd dne 28.července 1901 konaný, obeslání hasičského sjezdu v Lublani v roce 1910, 25ti leté jubileum trvání sboru 30.června 1912. Sbor zúčastňoval se horlivě všech důležitých slavností a událostí hasičských v blízkém i dalekém okolí a přikládal pilně ruku k dílu, když oheň či jiné živly postiženým spolubližním majetek ničily.
Dnes čítá sbor 64 členů.

Druhým spolkem, který byl v Metylovicích ustaven, byla
Čtenářská beseda v Metylovicích,
založena byla v roce 1894

Členové prvního správního výboru byli:
Zásluhou její bylo založení knihovny, která čítala na 400 knih dnes bohužel ztracených. Čten.Beseda zašla roku 1912 a na jejím místě založena Národní Jednota.

Spolek vojenských vysloužilců
založen byl v roce 1895

Kostelní jednota
Založena v roce 1898 14/2 panem Antonínem Fickem, farářem v Metylovicích.
Účelem spolku bylo: nasbírati potřebný kapitál na rozšíření katolického farního chrámu Páně v Metylovicích, popřípadě – kdyby během času ukázalo se potřebnějším zříditi ve farnosti metylovské kooperaterské místo nežli rozšíření farního kostela- může se též kapitálu nasbíraného použíti k tomu účelu, aby se pro kooperatera zjednal.
Přípravný výbor sestával z těchto členů: Antonína Ficka, faráře, Kuhejdy Františka, rol., Svobody Josefa, rol., Vavřína Bílka, Jana Bílka, řemenářů v Metyl.

Organisace československé strany sociálně demokratické
Podává p.Baran František, jednatel

Organisace čsl.strany sociálně demokratické založena a řízena byla r.1908 soudruhem Zlým Josefem.
Pod vlivem tehdejší rakouské vlády bylo dělnické hnutí potlačováno a válečnými roky nadobro udušeno. Který byl první výbor se neví, protože se zápisy z té doby nezachovaly.
Až teprve roku 1918, 26.června, sešlo se 10 členů a sice: 7 dřívějších a 3 členů nových a usneslo se, by soudruh, Zlý Josef, vedl řízení spolku do té doby, až bude určitý počet členů, který umožní zvolení výboru.
Dne 17.listopadu 1918 zvolen výbor, který sestával z předsedy Zlého Josefa, místopředsedy Chasáka Josefa, jednatele Karla Reka, pokladníka Karla Chroboka, revisora účtů Ryšky Rudolfa.
Účelem a povinností organisace soc.dem. jest hájiti dělnickou třídu ve mzdových sporech, pomáhati jemu k vyššímu vzdělání pomoci škol, časopisů a podobně. Vymáhati mu práva ve státě, v obci, jak jemu dle početnosti patří a které dosud postrádalo.
Organisace v Metylovicích zúčastňovala se vždy činně všech akcí, které byly ku blahu dělnictva.
Založila dělnický potravní spolek „Budoucnost“.
Roku 1920 pořádala slavnost odhalení praporu.
R.1919 vítězně vyšla z voleb obecních získavši 11 mandátů
Roku 1925 zakoupila historické obrazy pro spolkovou místnost, což je také ozdobou obec. Hostince. Založila Děl.Těl.Jednotu a společně s ní zakoupila jeviště.

Všeodborové sdružení křesťansko-sociálního dělnictva
Dějiny katolických spolků a organisací podává pan Kupča František.
Čilý politický ruch vyvolaný přímým a tajným hlasovacím právem na říšskou radu a do zemského sněmu moravského vzbudil i v naší vsi ozvěnu a vedl tak k založení „Všeodborového sdružení křesťansko-sociálního dělnictva. Při ustavující schůzi skupiny křesť.-soc.dělnictva v Metylovicích dne 25.ledna 1908 přistoupilo ke skupině 60 členů a z nich dne 15.března 1908 zvoleno toto první představenstvo skupiny: Ficek Antonín, farář, předsedou, Němec František, řemenářský mistr, místopředsedou. Halata Jan, čís.40, zapisovatelem, Liberda Metoděj, řemenář, pokladníkem, Vavřín Bílek, čís.24 a Josef Bílek, čís.89, dozorci.
Za členy představenstva: Ludvík Bílek, čís.139, Halata Rudolf, čís.28, Halata Šebestián, čís.164, Lepík Karel, čís.38, Halata Jan, čís. 145, Klímek František, čís. 114.
Jelikož místní skupina obsahovala všecky složky občanstva, kdežto Sdružení křesť.-soc.dělnictva sledovalo převážně zájmy dělnictva, činnost skupiny upadala, až rokem 1912 zanikla docela.
Nepochopení pro spolkový život u starších nezarazil touhu mládeže pracovati ve spolku, který na základě náboženském cítí potřebu se sdružovati pro své vzdělání i zábavu.

Dokladem toho bylo založení spolku, který nesl jméno:
Sdružení Venkovské omladiny na Moravě a ve Slezku
ihned po zaniknutí „Skupiny křesť.soc.delnictva“ dne 5.května 1912.
Při ustavující schůzi přihlásilo se 27.členů a 10 členek a zvolen tento výbor
Lepík Karel, starostou,
Čupa Ondřej, místostarostou,
Židek Ludvík, pokladníkem,
Lepík Ondřej, jednatelem,
Šigut Karel, kolář, členem výboru,
Baran Josef,
Mikuláš Maršálek, farář, protektorem skupiny.

Tělocvičný odbor Orla

Program činnosti „Omladiny“ byl rozšířen o tělovýchovu založením „Tělocvičného odboru Orla“ 1.září 1912. Při svém založení čítal odbor 24 členů a 6

dorostenců. Po ustavení odboru zvolen první výbor takto
Mikuláš Maršálek, farář, správcem odboru,
Baran Josef, náčelníkem,
Čupa Karel, místonáčelníkem,
Bílek Frant., čís.32, zapisovatelem,
Halata Josef, rolník, pokladníkem,
Mužný Josef,
Baran František, cvičiteli.
Trváním světové války zanikla činnost „Omladiny“ i „Orla“, jelikož všichni členové museli nastoupiti vojenskou službu. Ze 24.členů padlo ve světové válce 6. Jsou to:
Židek Ludvík, Liberda František, Liberda Rudolf, Tomek Josef, Merta Valentin, Kopčák Valentin.

Jednota Orla Československého
V naší osvobozené Československé vlasti obnovena byla činnost zdejšího Orla už jako samostatné „Jednoty Orla Čsl.“ dne 11.července 1920. Počet

přihlášených členů činil 32. Při ustavující schůzi zvolen tento prozatímní výbor:
Halata Josef, varhaník, starostou
Kupča Frant., čís.41, jednatelem
Bílek Frant., čís. 42, pokladníkem
Liberda Viktor, řemenář, náčelníkem
Liberda Jan, rolník, čís.82, hospodářem
První valná hromada po válce konána dne 19.září 1920 a zvolena byla tato správní rada:
Lepík Ondřej, starostou
Kožený Josef, místostarostou
Kupča Frant., jednatelem
Bílek Frant., čís.42, pokladníkem
Liberda /Viktor/ Jan, náčelníkem
Maršálek Mikuláš, farář, vzdělavatelem
Herot Petr, rolník, hospodářem
Lepík František a
Bílek Václav, členové rady
U poslední valné schůze Orla čsl. v Metylovicích, konané dne 16.ledna 1927, zvolena tato správní rada:
Lepík Ondřej, čís.38, starostou
Liberda Jan, čís.82, místostarostou
Halata Teofil, čís. 141, jednatelem
Bílek František, čís.42, pokladníkem
Maršálek Mik., vzdělavatelem
Tauchman Frant., hospodářem
Liberda Viktor, matrikářem
Lepík Josef, čís.38, knihovníkem
Kupča František, předsedou zábavního odboru
Herot Petr, č.213
Liberdová Matylda, čís.165
Onderková Barbora,
Němcová Arnošta,
Gurecká Anežka za členy správní rady.
Valná schůze schválila dle návrhu cvičícího členstva tento technický sbor:
Skotnica Antonín, čís.34, náčelníkem
Michalec František, místonáčelníkem
Němec Vavřín, čís.164
Čupa Jaroslav, cvičiteli
Tajchmanová Lidmila, náčelnicí
Latioková Bedřiška, místonáčelnicí
Kupcová Aloisie, cvičitelkou
Místní jednota Orla Čsl. čítá nyní členstva všech kategorií s dorostem i žactvem 145 osob. Pohyb členstva od r.1920 do r.1927 je tento: Při obnovení jednoty 32, zemřelo 5, vystěhovalo se 7, vojenskou službu nastoupilo 15 členů, mimo těch na cvičení ve zbrani povoláno bylo 16 členů. Oženilo se 14 členů a provdalo 17 členek.

Haleřový spolek

V měsíci lednu 1912 založili zdejší občané Vachala Josef /starší/ domkář v Metylovicích, čís.1 , Kuhejda Josef, rolník a Petr Kubala, rolník, oba z Metylovic „Haleřový spolek, jehož účelem jest hmotná i mravní podpora škol a školní mládeže zdejší.
Prvním předsedou byl pan Vachala Josef.
Výbor zvolený na valné hromadě spolku, konané dne 11.ledna 1914 v obecním hostinci, sestával z těchto pánů:
Vachaly Josefa, předsedy
Kuhejdy Jana, náměstka předsedy
Kolčavy Bohuslava, učitele, jednatele
Kuhejdy Josefa, rolníka, pokladníka
Bílka Josefa, rolníka, č.89, člena výboru
Bílka Jana, rolníka, č.89 “ “
Svobody Frant., rolníka č.16 “ “
Bílka Vavřína, řemenáře, “ “
Čupy Ondřeje, rolníka, “ “
Závodnéh Jana, kováře, “ “
Kovala Jiřího, “ “
Šiguta Jana, rolníka, “ “
Závodného Jana, krejčího, revisora účtů
Kubale Petra, rolníka, “ “
Spolkové jmění ze dne 8.března 1927 činí 3178 K a jsou uloženy ve zdejší záložně.
Od 26.července 1914 není o spolku dalších správ.

Odbor Národní Jednoty

Odbor Národní jednoty byl založen roku 1911, ale spočátku nejevil mnoho života. Teprve, když se roku 1912 pro nečinnost rozešla Čtenářská Beseda, sloučila se tato s odborem Národní Jednoty a život ve spolku opravdu začal. Při schůzi, na které byla rozpuštěna Čtenářská beseda a znovu zřízen Odbor Národní Jednoty, byl přítomen pan učitel Adolf Brázda z Palkovic a pan MUDr.Dostal obvodní lékař a okrskový předseda z Místku.
Byly pořádány přednášky /několikrát p. Kubis z Olomouce, J.F.Karas, Dr.Dostal z Místku/, hrána divadla, založena ovocnářská školka, která nepochopením jejího vedoucího ihned vzala zasvé. Odbor staral se i o vykoupení půdy z rukou německých. Zdejší fojtství měl v majetku Larisch, povozník z Místku. Akce byla slibně začata, navázáno prostřednictvím pozemkového ústavu národních jednot s majitelem Larischem o koupí pozemku /za 80 000K/, získána jména občanů, kteří měli zájem na koupí pozemku – leč nesprávnou informací někoho celá věc pochována. Pořádán zdařilý kurs kuchařský, jehož zúčastnilo 46 účastnic, které za vedení slečny Marie Vlachové, industriální učitelky z Paskova, učily se ve dvou týdenních hodinách po dobu 3 měsíců. Původně účelem kursu bylo, by se mládež škole odrostlá naučila vařit nejjednodušší jídla. Poněvadž se ale do kursu přihlásily většinou starší vdané paní, bylo nutno i program kursu změnit a účastnice učily se vařiti pokrmy složitější. Život v kurse byl velice pěkný. Na konci kursu před prázdninami, aby účastnice se pochlubily, čemu se v kursu naučily, uspořádána výstavka různých dobrých a vkusně upravených jídel, která se pak na přednášce pana Dr.Dostala z Místku, přisedivšími hosty /až z Nových Dvorů u Frýdku/ rozkoupena a snědena. Kurz zakončen veselicí, při níž učinkovala hudba ze Lhotky. Mimo jiné staral se odbor o zřízení telefonu v obci /náklad rozpočtený na zřízení jeho byl 3000K/, o přemístění zástavky v Pržně do hlídacího domku před mostem železničním, leč všechny ty dobré záměry a myšlenky, které se v odboru tvořily, přerušila světová válka, jež také veškerý slibně začatý život ve spolku udusila. Dnes žije odbor jen dle jména a život vlil se do Tělocvičné jednoty Sokol v Metylovicích.

Tělocvičná jednota Sokol
Tělocvičná jednota Sokol založena byla v roce 1912. Byl to zejména Pajurek František, který padl v Rusku jako legionář, jenž zasadil se o to, aby

Sokol u nás založen byl. Dne 24.listopadu 1912 v obecním hostinci sešlo se 30 členů ku zakládající valné hromadě a zvolili tento výbor:
starostou: Svoboda Josef, vážný v Metylovicích
náměstkem: Bílek Jan, rolník v Metylovicích, čís.89
náčelníkem: Vachala Josef, truhlář v Metylovicích
jednatelem: Műller Josef, učitel v Metylovicích
pokladníkem: Závodný Jan, zámečník v Metylovicích
hosp.správcem: Bílek Jan Cyril, řemenář v Metylovicích
zapisovatelem: Bílek Štěpán, dělník v Metylovicích, čís 89
členy výboru:
Bőlm Petr, nadučitel v Metylovicích
Merta Jiří, klempíř
Vachala Josef st, domkář v Metylovicích
náhradníky:
Svoboda Karel, domkář
Juřica Antoním, dělník
Bílek Valentin
revisory účtů: Svoboda Karel
delegáty do župy a Č.O.S.: Svoboda Josef, Műller Josef.

Ač před válkou, tedy hned po založení jednoty, nebyla činnost ve spolku intensivní, válkou život ve spolku odumřel naprosto, aby v květnu 1918 rozkvetl novým plným životem až na úkor Národní Jednoty. Sokol pořídil úplně nové větší jeviště a hrál na něm různé divadelní kusy, z nichž největšího úspěchu dosáhl „Ondráš a Juráš“, který hrán byl 3x vždy při vyprodaném domě. V roce 1923 opustil Sokol dosavadní místnosti v obecním hostinci a přestěhoval do své vlastní sokolovny, kterou svým nákladem a nevšední obětavostí svého členstva přestavěl z bývalé továrny na zpracování koží patřící paní Antonii Bílkové. Budova zakoupena za obnos 94 000 Kč a přestavěna nákladem 60 000 Kč. Sokolovna odevzdána dne 1.července 1923 svému účelu slavnostně za účasti pana okresního hejtmana Procházky Jana, pana starosty Jana Kuhejdy, zástupců sokolské župy, pánů Hrbáče Josefa, který zastupoval zároveň Československou Obec Sokolskou, Hemla Viléma a jiných pánů z Mor.Ostravy, pana Karla Beneše profesora z Místku a četné účasti korporací a občanstva z blízkého i dalekého okolí. Z jiných podniků jednoty dlužno uvést první veřejné cvičení na louce pana Jana Kuhejdy za školou v roce 1921, první okrskové cvičení v roce 1924 už na vlastním cvičišti, výstavu prací členů v roce 1925, o níž vzpomenuto bude na jiném místě, účast členů na VII všesokolském sletu v Praze v počtu 8 mužů a 2 žen v roce 1920, organizoval převrat 29.října 1918, postavil v roce 1919 brannou četu v době nepokojů na udržení pořádku ve státě, konal přednášky, proslovy před šikem, besídky pro členstvo i dorost, hrál divadla, podnikal výlety do okolí. Činnost jevil rozsáhlou. Největšího počtu členstva dosáhl v roce 1921, kdy měl 45 žáků, 52 žaček, 29 dorostenců, 18 dorostenek, ….mužů, ……žen, úhrnem tedy 307 členů.

Dělnická Tělocvičná Jednota

Spolek založen byl 27.února 1921 panem Mertou Josefem v Metylovicích čís.138 a Nyklem Aloisem v Metylovicích čís.197.
Členové prvního výboru byli:
Nykl Alois čís 197
Kořený Frant.
Koval Jan
Bílek Jan čís.2
Chlapčík Emanuel
Lžičař Antonín

Spolek čítal při založení 23 členů a 5 členek.
Účelem spolku je duševní i mravní povznesení členů všemi zákonitými prostředky.
Důležitější události spolku byly: veřejné cvičení dne 19.srpna 1923 mimo různých výchovných přednášek a divadelních představení.
Členové výboru pro správní rok 1926 byli:
Čupová Marie st.
Mrkvová Františka
Bílek Jan
Čupová Marie ml.
Hajdušek Antonín
Čupa Rudolf

Občanský spolek konsumní

Dělnický konsumní spolekBudoucnost

Organisace strany republikánské

Organisace čsl.strany středostavovské

Organisace „Domoviny“

Organisace strany komunistické

Politická organisace komunistické strany Československé založena byla 26.září 1925 okresním důvěrníkem Bílkem Františkem.
Při svém založení čítala strana 12 členů.
Členové prvního výkonného výboru byli:
předsedou: Svoboda František
místopředs.: Glombica Pavel
pokladník: Čupa Alois
jednatel: Bjaček Josef
kolportér: Koval Augustin
kolportér: Vojkovský František
revisor: Němec František
revisor: Loške Josef
Čsl. strana komunistická má za účel pracovati na podkladě socialistickém nekompromisním dle organizačního programu strany.
Strana zúčastnila se dne 1.května 1926 poprvé korporativně manifestačního projevu za své požadavky.

Podávám přehled zvyků a obyčejů, které ještě dnes v naší obci jsou zachovávány. Sestaveny jsou dle ročních dob.
Na Nový rok přejí si lidé navzájem „Šťastný a veselý Nový rok“ ústně či písemně. Služebníci – služky a čeledínové – chodívají do svých domovů na několikadenní „vagacij“ s novým létem. Dostanou pecen chleba, který bývá na okraji ozdobený. Někde dobrá hospodyně přidá koláče, šaty, na šaty nebo peníze. Na nový rok hledí každý míti u sebe peníze, neboť se říká, že pak bude míti peníze po celý rok.

Na „Tři krále“ světí se voda a křída, které se říká „třekrálová“. Touto křídou píší se pak na dvéře ve světnici začáteční písmena tří králů: K Kašpara, M Melichara, B Baltazara. „Třekrálové vody“ se používá je-li někdo těžce nemocen nebo při posledním pomázání. Také bylo zvykem touto vodou vykropiti všechny světnice, ba i chlévy, aby nestrašili.

Na „Hromnice“ světí lidé hromničky, které rozžíhají se při bouřce, by do stavení neuhodilo.

Na „Popelec“ chodí lidé do kostela, kde se jim dává na čelo znamení pomíjejícnosti. V neděli, pondělí a v úterý před „Popelcem“ bývá zábava

„Ostatková“.
Na „Smrtnou“ neděli“ chodí mládež topit „Marca“. Udělají za slámy anebo z hader panáka, oblekou ho, nastrčí na hůl, nesou ho do polí nebo ku potoku a tam jej upálí nebo hodí do vody. Při tom zpívají:
Neseme Marca –
Kde ho položimy?
Na fojtove vrata
Fojtka budě ráda,
že má kamarada
a fojt ježtě radši
že ma černe oči.

Na „Květnou neděli“ chodí se s palmami v průvodu okolo kostela. Světí se „kočičky“ a zastrkují se pak doma za některý obraz nebo dají se do sklenice

na „prádelníku“.
Na „Zelený čtvrtek“ se zavazují zvony a místo zvonění chodí chlapci okolo kostela řehtají řehtačkami, nebo klapají klapačkami. To se děje po tři dny

až do „Bílé soboty“ kdy se zvony zase „rozvážou“.
Na „Velký pátek“ chodí se skoro z rána mýt na potok.

Na „Bílou sobotu“ upaluje se v kostele v posvěceném ohni dřevo a světí voda. Ze dřeva dělají se křížičky někdy sestavené ve pěkné souměrné ozdoby, které se nosí v křížové dny na pole a tam se zastrkují do země, aby se na poli urodilo. Místa, kde se dají křížičky se posvětí vodou. Svěcenou vodu pijí někteří, aby se dožili velkého stáří ve zdraví. Večer se chodí s průvodem okolo kostela.

V pondělí velikonoční chodí chlapci na „kupačky“ na děvčata s „tatary“. Chlapci děvčata oblejí vodou a přetahnou několikrát tatarem, aby nedostaly „prašivinu“. Za to od děvčat dostanou malovaná vajíčka, kus plecovníka, pivo nebo nějakou sladkou rosolku. Na druhý den oplacejí totéž zase děvčata chlapcům.

Na „Křížové dny“ chodí se do polí průvodem. Jednou se jde ku „svaté Anně“.

Po „Juřím“ vyhání se dobytek na pastvu. Pasáci ozdobí si krávy na ocase nebo na rozích, aby je nikdo neuřekl. Zároveň dávají pozor, kdo vyžene první, ten je „králem“, kdo poslední, je „zoprdkem“. Hospodyně dávají pasákům vajíčka.

Na 1.dubna chodí se s „aprílem“.

Před „Svatým duchem“ v sobotu chodí pasáci na kopec a střílejí z bičů.
V pondělí svatodušní chodí pasáci do lesa smažit vaječinu, na níž od gazděny dostanou vejce a špek. Také peněžitý obnos se jim přidává. Čím je větší, tím s větší chutí pasou.

Na „Boží tělo“ vyhání se dobytek na pastvu před slunce východem. Než ženou dobytek domů, upletou z kvítí věnců, kterými okrášlí kravám rohy.

Hospodyně, je-li dobrá, odmění pasáka nějakým dárkem, aby i nadále dobře pásl. Dopoledne chodí se za pěkného počasí v průvodě ku čtyřem oltářům, které bývají umístěny u kříže na horním konci vedle p.Barana, pak u p.Štěpandy.
Všecky domy se vesnici ozdobeny jsou ratolestmi březovými nebo lípovými.

Večer před sv.Janem v květnu a před svátkem M.Jana Husi pálí se na kopcích ohně.
V sobotu večer před poutí střílí se z hmoždířů na oslavu.
V neděli o pouti, která připadá po 10.srpnu v neděli, pozve se celé příbuzenstvo z blízka i z dáli. Největší radost z toho mají děti, protože od štědrých strýčků a tetiček vždy kapne již do kapsy nějaká ta korunka, kterou ovšem ihned jdou utratit na náves, kde těch lakadel v podobě hračkářských a pernikářských bud, houpačky a kolotočů je dost. Na návsi je hlučno a živo do pozdních hodin v noci.

Posvícení připadá u nás na první neděli po Všech svatých. Před ním zabíjejí se husy, kachny, pečou koláče, koblihy a připravuje se hojnost dobrých jídel, jež na druhý den „v krmáš“ se podávají na stůl hostům i domácím. Všichni připíjejí si navzájem dobrým pivem na radost, že se jim všeho hojnost urodilo a dobře sklidilo. Večer pak jde se vše proskočit k muzice.

Na Ondřeje leje se olovo. Z toho, co se uleje, předpovídají osud.

Na Mikuláše bývají dítky i dospělí poděleni dárky. Podobně se děje na „Matičku“. Mnohde přestrojí se někdo za „Mikuláše“ nebo „Matičku“ s andělem a čertem a chodí rozdávat dárky.

O štědrém večeru krášlí se stromek různými ozdobami a pod stromek dávají rodiče dětem dárky a říkají, že jim to naložil Ježíšek. Celý den zachovává se půst, večer pak při rozžatých svících i také na stromku podávají se na stůl jídla. Na stole po celý čas večeře jest položený chléb a peníze aby jim obého po celý rok nechybělo. Před večeří dostane každý oplátku s medem, což dává se také dobytku, by nepřišla na něj nějaká nemoc. Po jídle posbírají se drobty a dávají se do studny, by voda v ní byla vždy čista, pod stromy, by hodně rodily, do ohně, aby neškodil.
Někde nechávají na stole všechny drobty až do příštího dne. Pak krájejí se jablka, kdo rozkrojí křížek z jader, ten prý do roka zemře, kdo hvězdu, ten bude žít nebo se do roka ožení nebo vdá. Nebo louskají ořechy, zdravý ořech znamená zdraví, černý nemoc. Pod talíře se dají: hlína, chléb, peníze. Kdo vytáhne hlínu, zemře, kdo chléb, bude mít z čeho žít, kdo peníze, bude míti štěstí a blahobyt. Na štědrý den dávají lidé pozor, kdo první přijde do stavení, je-li to chlapec, nejsou rádi protože jejich kráva bude míti býčka, radši jsou přijde-li děvče, to prý bude telička. Hází se střevícem: komu se obrátí špicí ku dveřím, půjde do světa, komu patou, zůstane doma. Na skořápky ořechové dají se kousíčky svíček. Zapálí se a dají na vodu. Mísa se rozhoupá, čí skořápka nejdál od kraje dopluje, ten dostane se nejdál do světa.

Na druhý den na „Narození Páně“ jde se skoro ráno na jitřní a zachovává přísný klid od práce.
Na Štěpána chodí děti po koledě a se „štěstím“, tj. s jedlovou ratolestí ozdobenou barevnými papírovými pentlemi, za to bývají odměňováni peněžitými dary.

Koleda
Na „Mláďátka“ dávají lidé pozor na Lysou Horu. Je-li mlha na kopci, umírati bude více mladých, je-li mlha v dolinách více starých.

Na Silvestra zakončuje se „Starý rok“ veselými zábavami, na nichž se uloví sem tam nějaká ta „opička“.

Dračky
Zimní večery krátí si lidé tím, že drou peří. Sejdou se děvčata i starší ženy a za zpěvu a vypravování obyčejně o strašidlech drou peří. Na dračky chodí také chlapci a ti vymýšlejí různé hry a při tom škádlí děvčata. Nejveseleji je na posledních dračkách, které se jmenují „doderky“. Štědrá hospodyně napeče buchet, navaří čaju nebo něčeho jiného, zkrátka připraví hostinu. Po jídle hrají se různé hry. /Na střevíc či papuč/. Někdy přinese se také harmonika a mládež proskočí se po uklizené světnici. Pozdě v noci za stalého smíchu a škadlení se rozcházejí do svých domovů.
O svatbě
Po prvních ohláškách – čtrnáct dnů nebo týden před svatbou /dle velikosti svatby/ roznáší nevěsta se ženichem po hostech, které míní pozvati koláče co výslužku, pro starosvaty ovečku. Za výslužku dostává od pozvaných peníze.
Den před svatbou sejde se mládež, mládenci, družky u nevěsty kde se za zpěvu veselí, za družné zábavy konají „věnečky“, totiž pletou věnečky pro nevěstu a ženicha po případě pro svatebčany, neopatří-li se jim kytičky kupované robené z papírových květin.
Nevěsta před svatbou dává ženichovi košili a kapesník, ženich nevěstě střevíce.
Svatby se konají obyčejně ráno o 9-11 hodině zřídka odpoledne.
V den svatby přichází si obyčejně ženich i s rodinou pro nevěstu. Starosvatka nebo některá jiná žena zavře před nimi dvéře, nechtíc je pustiti do domu. Při tom laje a nadává /ovšem že ze žertu/, co tam chtějí, že tam nevěsty není, asi se zmýlili a zabloudili. Ženich, který těch zvyků nezná, je celý nešťastný. Obyčejně se brání a někdy se hledí násilně dostat do chalupy. Když je konečně ve světnici, tu mu předvedou některou starou babu ptajíce se, jestli dotyčná je jeho nevěstou. Nato první družička připíná ženichovi na kabát věneček a říká při tom žertovnou říkanku. Ženich odmění jí za to penězi. Teď pozor dávají, kdo koho první uvidí, když ženich nevěstu, bude v rodině poroučeti ženich, uvidí-li nevěsta ženicha, tak zase ona. Následuje přesnidávka a pak se jde nebo jede /dle zamožnosti/ do kostela. Pěší průvod bývá takto uspořádán: napřed hudba, pak ženich s první družkou, pak družky s mládenci či družina, nakonec nevěsta s družbou a pak starosvati a ostatní hosté. Jedou-li v kočárech tedy napřed nevěsta s prvním družbou, družina, rodiče, starosvati, ženich s první družkou. V kostele družina udělá špalír, kterým projde první družba s nevěstou a odevzdá ji ženichovi. Při oddávkách hledí každý z ženichů míti ruku nahoře – bude prý vládnout v domácnosti. Nevěsta mívá v ruce v kapesníku chleba, aby ho měla po celý život dostatek.
Po zdávkách jde celá společnost do hostince, kde se tančí až do večera /7 až 8 hod/. Pak se jde k obědu. Na cestě do kostela nebo z kostela bývá průvod zastavovan šancemi. Jedna nebo dvě osoby oblečené za maškary přetáhnou přes cestu provaz nebo hůl, vyberou od průvodu propustné a překážky odstraní, aby mohl pokračovati ve své cestě. Od oběda jde se znova do hostince, kde se pobude dle nálady.

Den po svatbě, někdy i déle, odváží se nevěsta. Sejdou se zase všichni hosté. Obyčejně se chodí nevěsta k ženichovi. Na jeden vůz naloží se výbava. Do výbavy dostane obyčejně kolebku. Na druhý vůz nasedají svatebníci. Při jízdě zpívají se písně. Když přijde nevěsta do domu ženichova, tu je znovu matka ženichova vítá. Mnohdy pohodí jí schválně do cesty metlu. Zvedne-li ji usuzují, že bude řádnou hospodyní, nezvedne-li ji padají na hlavu nevěsty různé poznámky mnohdy ne právě lichotivé. Poté jí starosvatka uváže na hlavu šáteček na znamení, že přestala už býti pannou. Bývá zase hostina, která trvá někdy až do večera. Když je svatba bohatá, mají na druhý den i muziku. Této hostině se říká poprávky.

Dne 23.dubna 1926
Pohřeb
Pozůstalí sejdou se smutečně oblečeni v domě smutku, kdež před pohřbem podávají se zákusky. Čeká se, až přijde kněz mrtvolu vykropit. Po pohřbu, který se vypravuje tu s větším, tam s menším nákladem, scházejí se hosté do domu smutku, kde pozůstalí připraví jim hostinu zase dle poměrů, které jim dovolují, čili jak se vulgárně říká: propíjí se kůže nebožtíka, čím bohatší nebožtík, tím hrubší kožu prý má.