Se soudobým progresivním českým umělcem na poli hudby a fotografie si povídala Renata Spustová.
Proč jste si vybral hoboj?
Já jsem si hoboj nevybral. Hoboj mi byl vybrán. Moje máma, která v té době už byla pedagogem na pražské konzervatoři, se znala z dřívější doby, z doby jejího mládí, dospívání s mým legendárním profesorem panem Františkem Thuri. A skrze tuhletu známost to byla její intuitivní volba, nic víc, nic míň. Já jsem k hoboji přišel touto cestou. Takže nic originálního, hoboj mi byl vybrán, a právě intuice mojí mámy způsobila, že dneska tady můžu s vámi dělat tento rozhovor. Jinak bychom se tady asi nepotkali.
Přečetla jsem si, že jste ambasadorem značky Buffet – Crampon. Mimochodem tato značka letos slaví dvousté výročí. Čím je tato značka jedinečná?
Je to celosvětově jeden z nejtradičnějších výrobců dřevěných hudebních nástrojů. Fabrika je nedaleko Paříže v Mantes-La-Ville a je to jeden z nejlepších výrobců. Jeho doménou, co se týče produkce, jsou především klarinety, ale hoboj je taková ta luxusní divize a jejich hoboje jsou špičkovou záležitostí. Já osobně smím tuto značku reprezentovat a jsem spojený s tímto brandem jako interpret.
Začínal jste klasickou hudbou a v současné době Vás to táhne k jazzu. Říkají o Vás, že jste pro jazz jako stvořený.
Opravdu?
Dokonce jsem to četla na webu Opera PLUS. Co vás víc baví a naplňuje?
Já jsem stále klasicky vzdělaný muzikant a tuhletu disciplínu na půdorysu jazzových principů jsem k tomu přidal relativně nedávno, asi před čtyřmi lety. Produkce, kterou zde v Metylovicích představíme, vlastně vznikla také náhodou, paradoxně díky covidu, kdy jsme hledali nějakou alternativu k mému jinému projektu, který ale vycházel ekonomicky jako dražší. Postupně jsme tedy vypiplali formaci Vilém Veverka TRIOplus, což jsou čtyři muzikanti – sólový hoboj a klasické jazzové trio. Dneska můžu sebevědomě říci, že to je nejen v rámci české scény jedna z těch nejprogresivnějších produkcí, ale řekl bych, že je to taková fúze jazzu s hudbou avantgardní, což tvoří především tvorba Martina Hyblera, který pro tuto formaci komponuje. Zároveň jsme schopni vyslyšet přání publika a zahrát různé cover verze. Ale to nejtypičtější je právě progresivní hudba, kdy je v tom ukryto cosi jako obhajoba současného umění v pravém slova smyslu. Naší ambicí je ukázat, že i v Metylovicích může publikum shledat to, co děláme, jako posluchačsky velmi atraktivní.
To je tedy Váš Trans-Fuzion styl, o kterém se na svých webových stránkách zmiňujete?
Ano.
A já teď přeskočím ve svých otázkách, protože jste zmínil Martina Hyblera. Pro mne je právě Martin Hybler hudebním zjevením. Jak jste se k sobě dostali?
Známe se už několik dekád. Martin Hybler pro mne píše takřka dvacet let, ale známe se ještě déle, studovali jsme spolu na konzervatoři. Martin byl velmi talentované dítě, je schopen hrát špičkově na klavír, sám také skládá, jak bylo řečeno, respektive se věnuje dirigentské činnosti, takže je to muzikant v pravém slova smyslu. Všechno, co dělá, včetně toho, že je schopen vést sbor, dělá velmi dobře. Není tedy žádná náhoda, že je součástí této formace jako klavírista a autor. Martin Hybler – jeho jméno by si posluchači měli zapamatovat, protože už v současnosti je jedním z nejhranějších českých autorů vůbec napříč generacemi.
Mně se líbí humor v jeho skladbách. Je to i forma možná lehce dadaistická nebo dadaizující, teď nevím, co přesně by řekl Martin, budeme se ho muset na konci listopadu zeptat. Řekl bych, že jeho velikost podtrhuje také to, že na rozdíl od jiných skladatelů je schopen vést dialog se svým interpretem, naslouchat interpretovi, a na základě toho potom ještě cizelovat svůj opus. Takhle já vnímám veškeré jeho skladby, počínaje Koncertem pro hoboj a orchestr, jehož světovou premiéru dirigoval Jakub Hrůša, jeden z nejslavnějších českých umělců současnosti. Právě ten je výsledkem jakéhosi dialogu.
Projekt “20 let na scéně”… Co je na něm inovativního, co přinášíte v tomto projektu posluchačům?
Inovace je v tom, že v rámci koncertu NO LIMITS 3 představuji obě polohy. Jednak tu klasickou, dneska se říká artovou, tu artovou část mého portfolia, a pak i to progresivní. Takže v rámci jednoho koncertu posluchač bude moci konfrontovat obě tyto hudební kapitoly. Co mne na tom vzrušuje a naplňuje, to je ten nový formát koncertu, kdy předkládáte publiku to, co by v rámci jednoho koncertu či večera neměli šanci vyslechnout.
Jste fotograf a horolezec a fotografie zasazujete do hudebního rámce. Proč a jak hudbu k obrazu vybíráte? Zajímalo by mne, jestli k tomu obrazu přichází hudební motiv okamžitě nebo je to věc dlouhodobější, a pak přijde ta myšlenka.
Vy narážíte na některé moje kompiláty ze sociálních sítí. V zásadě je to tak, že fotografie je vedle hudby nedílnou součástí toho, co vytvářím, o co se snažím. Řekl bych, že mne to i vyrovnává. Ve vší komplexnosti je hudba poměrně náročná disciplína, která vyžaduje velkou kreativitu, velké nasazení, aby člověk uspěl, a toto já si potom tak zvaně kompenzuji právě fotografií. A samozřejmě jeden z možných cílů, který se logicky nabízí je, že člověk propojí vlastní hudbu, vlastní nahrávku s vlastní fotografickou nebo videoprodukcí. To mi na tom přijde to vzrušující. Ta schopnost chtít to zvládnout od A do Z.
A víte to hned nebo to přichází postupně?
Ne, nevím to hned, vzniká to spíš následně. Byť někdy, když se snažím tvořit pro Martina Hyblera obraz s nějakým záměrem, kdy tuším, že mám už nějakou hudbu, která je nahraná, a teď hledám ten ideální obraz, který bych tou hudbou ozvučil. Takový je jeden z možných záměrů.
Co ve Vás evokuje led, zima a ticho? Ve svém portfoliu máte fotografie Islandu ve spojení s Mahlerovou hudbou. Proč zrovna toto spojení?
Bylo také spontánní, kdy jsme se souborem PhilHarmonia Octet nahráli stěžejní cyklus Gustava Mahlera Des Knaben Wunderhorn, kde exceluje německý barytonista Peter Schöne. Tam mne napadlo, že mé obrazy se k této hudbě hodí, a tak jsem vyňal jednu část nazvanou Urlicht, která bývá řazena jako závěrečná část tohoto cyklu, shodou okolností s velkým sólem pro hoboj. Přišlo mi, že tato hudba ve své absolutní čistotě odpovídá té čisté krajině severu. Konkrétně v tomto případě jsem zvolil fotografie, které jsem realizoval během prozatímních dvou návštěv Islandu. Byl jsem tam v zimě, což byl záměr. Takže led, sníh, ty hory, ledovce, to je pro mne jakýsi akord svého druhu, tedy ideální konstelace.
Říkáte o sobě, že nejste typický pur – horolezec.
Já občas lezu, ale nepovažuji se za horolezce, který by permanentně visel někde na laně. To není úplně moje doména.
Lezete sám?
Chodím sám, ale i ve dvou, když na to přijde, kdy ale hory jsou podřízeny fotografii. Někdy ambice, co se týká fotografování, je výrazně vyšší než hory samotné. Hory – rovná se pro mne obsah té formy. Ale někdy je to tak, že mám s sebou fotoaparát, ale nemám ambici, že bych za každou cenu udělal světový snímek. Ale to nevylučuje, že třeba shodou okolností nastane nějaká světelná nebo klimatická konstelace, která umožní cosi, co já sám považuji za primární.
Co pro Vás znamená samota?
V horách, když jste tam sám, je samota velmi intenzivní. Já, když jsem sama, hodně přemýšlím, mne to vyrovnává. A tak bych se chtěla zeptat, co samota znamená pro vás.Možná jakási forma očisty, a nalezení rovnováhy, řekl bych. Máte opravdu vypnutý telefon, tam ostatně žádný signál koneckonců není. Člověk se spoléhá většinou jenom sám na sebe. To neznamená, že bych chtěl nabádat k nějakému hazardování se zdravím. Ale příroda vás defacto prostupuje, když jste jenom jeden element, když jste její součástí – nic víc, nic míň. Díky tomu zažívá člověk štěstí, že je toho součástí jako pozorovatel. Že máte-li ten fotoaparát s sebou, a stativ a tak dále, tak vlastně logicky uvažujete v rámci té krajiny, v rámci nějakého kontextu. Jinak se díváte. Pak je tam ještě další fáze ex post, když ty fotky zpracováváte, selektujete, zvětšujete, instalujete na výstavu. Takže se vlastně znova vracíte na ta místa, díky zmáčknutí spouště si můžete velmi přesně vyvolat zpět tu konkrétní situaci, možná i konkrétní pocity. To je další důvod se fotografii věnovat. Protože to pro mne neznamená, že se vrátím z Grónska, a hotovo, Grónsko je minulostí. Ale to Grónsko je vlastně stále se mnou.
Často navštěvujete polární a subpolární oblasti. Jak běžně řešíte zázemí pro přežití? Zůstáváte spát pod stanem v drsných severských podmínkách? A berete s sebou hoboj?
Hoboj jsem s sebou jednou měl v Norsku, ale jen proto, že jsem chtěl dělat něco ve formě videa a fotografického materiálu – hoboj a Vilém v kontextu subpolárních oblastí. Spíš to byl takový experiment svého druhu, který asi nenaplnil to, co jsem chtěl, protože podmínky byly skutečně s ohledem na nástroj extrémní. Protože jezdím do těchto oblastí většinou v zimě, pouze na Špicberkách jsem byl v létě, využívám zázemí infrastruktury, která dneska je i v oblastech jako je Grónsko nebo Island. Něco expedičního by mne taky lákalo, ale řekněme, co se toho týká, tak jsem takovou ryzí expedici, že bych třeba přešel Grónsko, zatím nerealizoval.
Je to Váš sen nebo o tom vůbec neuvažujete?
Může to být něco jako sen, ale já jsem zvyklý své sny realizovat. Vždycky jde o to, jaké má člověk skutečné priority. A jít za nimi. Takže zatím to nebyla taková absolutní priorita, abych za každou cenu měl ctižádost přejít Grónsko Nansenovou cestou. Mne by lákal třeba výstup na nejvyšší horu Grónska nebo něco na ten způsob. Ale jak jsem řekl před chvílí, mé dominantní téma je fotografie. Jestli využiju zázemí v Grónsku a vytvořím dobrou fotografii, tak v zásadě je mi potom jedno, jestli přespím v iglú anebo v hotelu, když to mám říct takto zjednodušeně. Jistě, přespat v iglú je dobrá zkušenost, nevím, jak by to bylo při minus třiceti stupních, ne že bych se toho bál, mám takovou zkušenost z vysokých hor, ale v těchto oblastech jsem zatím pod stanem nikdy nespal.
Nakolik se snažíte souznít s rytmem a životem zemí, které navštěvujete? Jsou to jen krátké poznávací návštěvy nebo jdete do hloubky a snažíte se poznat i lidi a společenství, které tam je?
Když jsem byl letos v Grónsku, snažil jsem se poznat jejich kulturu – ve smyslu co to jsou ta psí spřežení. Protože grónský pes je nedílnou, dokonce absolutní součástí grónské, potažmo arktické kultury. Grónský pes se nářečím Inuitů řekne qimmeq – tedy ten opravdový a skutečný hrdina Arktidy. A není to tak dávno, kdy by bez těchto psů jakákoliv logistika byla obtížně představitelná. Takže to byl jeden příběh, který jsem rozhodně chtěl poznat. Ale jste-li dneska na Špicberkách nebo na Islandu, pak z jejich kultury, z toho původního, možná už tolik nezbývá. A mne spíše zajímá krajina jako celek v kontextu podřízení mých představ fotografii. Takže za lidmi tam vlastně nejezdím. Grónsko bylo v tomhle tom trošku výjimka, že jsem je poznal víc zblízka. A nějak se mi i povedlo, abych si udělal alespoň elementární obrázek. Ale další věc je ta, že přestože všechno podřizuji krajině, tak i přesto se snažím jednotlivé části světa poznávat systematicky.
Máte tedy plán?
Ano, někdy velmi důsledný itinerář, abych zhruba logisticky obsáhl to, co asi chci vidět v závislosti na počasí.
Fotka barevná nebo černobílá?
Přijde na to. V zásadě arktická zimní krajina vybízí spíše k černé a bílé, nicméně hry světel jsou impozantní při úsvitu a při západu. Potom by byla škoda, kdyby to člověk vnímal jen skrze optiku černobílého materiálu.
Na vaší výstavě v Novém Jičíně jsem si uvědomila, jakou skutečnou barvu má led.
To není to, co známe tady z Beskyd. To se nedá dost dobře srovnat.
Fotil jste islandský supervulkán Teklu. Byl jste na jejím vrcholu?
Ne, nebyl.
Ani vás nelákalo vylézt nahoru?
Nikdy jsem na Islandu neměl tolik času, abych se o to pokoušel, i když jsem tam v součtu strávil asi tři týdny. Zrovna na Islandu je těch cílů tolik, že jedete po té takzvané “ring route”, to je silnice, která obepíná celý ostrov, je to asi dva tisíce kilometrů, a máte pocit, že můžete každý kilometr, bez nadsázky, zastavit a fotit. To je dva tisíce zastavení, to nejde. Takže musíte mít potom nějaké preference. Mám záměr se ale na Island vrátit. Koketoval jsem s myšlenkou, že tam pojedu letos v září, ale pak jsem se přece jenom začal připravovat na nějaké další projekty, které souvisejí s novou koncertní sezónou.
Od letošního roku, od roku 2024, působíte jako pedagog na Ostravské univerzitě na fakultě umění na katedře dechových nástrojů. Co pro vás znamená Ostrava?
Když řeknete Ostrava, tak to první, co se mi vybaví, při vší úctě k umění, tak je její industriální genius loci. To je to, co jsem si přál zažít a zažívat. Poprvé jsem byl v Ostravě v roce 1997 a zaimponoval mi už samotný příjezd. Jel jsem tenkrát autem, Pendolino ještě zdaleka nebylo na obzoru. Ty tak zvané “vítkovické Hradčany” - dneska se tomu říká Dolní oblast, kterou tak fantasticky zrevitalizoval pan architekt Pleskot. Je fakt, že právě Dolní oblast je fenomén. A já pokaždé, když mám jenom trochu času, se tam jdu podívat třeba s fotoaparátem. Dělal jsem v Dolní oblasti Vítkovic nějaké portréty a určitě se tam budu rád vracet. Tak to je pro mne Ostrava na prvním místě. A pak logicky ostravská kultura se svými projekty, jako například Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka, pochopitelně Janáčkova filharmonie Ostrava, se kterou jsem realizoval jako sólista řadu špičkových koncertů, Svatováclavský hudební festival. A nyní pro mne osobně je dalším pilířem Ostravská univerzita, hudební fakulta. Mám také osobní cíle s tím spojené a když jsem dělal výběrové řízení, přiznal jsem pravdivě, že uvidím, jak se mi mé ambice podaří naplnit a obhájit.
Spolu s Martinem Hyblerem jste dobyli Ameriku.
Dá se to tak říct. Realizovali jsme americkou premiéru skladby Martina Hyblera pro hoboj a harfu Iásón a Médeia, což je velkolepá sedmidílná epická skladba. Stejně tak jsme v americké premiéře provedli od dalšího významného českého skladatele Petra Wajsara kompozici rovněž pro hoboj a harfu, která má příznačný název KraftVeverk. Jak dobře víte, mou koncertní partnerkou je Kateřina Englichová. Spolu s ní jsme mohli americkému publiku prezentovat současné živé české umění.
Nyní, podle vašich webových stránek, chystáte adventní moravské turné.
Já tomu říkám série koncertů.
Metylovice jsou první v řadě. Co pro nás máte připraveno?
Bude to přesně ta kombinace vernisáž výstavy a koncert. Výhradně to dělám takto. Přišlo by mi zbytečné dělat výstavu a nespojit ji s koncertem. Zahajujeme tady takovou menší sérii na přelomu měsíců listopadu a prosince. Je to právě to progresivní z mého portfolia. Všechny koncerty zrealizuje hudební formace Vilém Veverka TRIOplus. Již jsem řekl, že je to progresivní, možná nejprogresivnější česká hudební formace. Také si troufám pro potenciální posluchače dodat, že kromě toho jistě i hudebně nejatraktivnější.
Myslím, že se můžeme nejen v Metylovicích těšit na opravdový hudební zážitek.
Rozhodně
Děkuji za rozhovor.
