Aby zvěř v zimě nestrádala
V zimě přichází hladová zvěř do blízkosti domů a zahrad. Zkušení lidé stromky chrání, ale ukládají k plotu hromádku ořezaných větví a pláněk. Zvěř je za ně vděčná, ráda okusuje pupeny i kůru. Zvířatům se ale dá přilepšit i dalšími krmiv.
Jak to chodí u krmelce?
Je zajímané, jak různě reaguje zvěř na pravidelný přísun krmiva. Téměř nikdy u krmelců neuvidíme starší kusy, ty jsou opatrné. Zato někteří mladí jedinci nejenže, nedokážou přemoci svou nedočkavost a očekávají příchod člověka nedaleko krmelce, ale někdy mu dokonce vycházejí vstříc. Ve vegetačním období, kdy je všude dostatek potravy, zvířata, ať silnější nebo slabší, mladší či starší, samice nebo samci, mezi sebou nesoupeří. Jakmile je však společný stůl prostřen jen skromně, nastupuje právo silnějšího. Proto myslivci činí opatření, aby zvláště mláďata a slabší jedinci nepřišli zkrátka. U krmelců, například zřizují ohrádky z hustého laťoví, do nichž může vstoupit jen slabší kus, kdežto silnější se tam nedostane.
Hubení zimu nepřežijí
Hlavní ochranou zvěře proti zimě je tuk nahromaděné v těle. V dobách hojnosti si jej uloží především pod kůží na hřbetu. Vrstva této „bělí“ dosahuje u velké zvěře (např. jelení i černé (až několika centimetrů. Tuk obaluje také vnitřní orgány. Kromě tepelné izolace je cenným zdrojem energie v době, kdy se potravy nedostává.
V kožichu zima není
Zvěř mění svou srst dvakrát do roky, na podzim a na jaře. Zimní srst bývá dvakrát delší než letní, také hustší a hrubší. Tvoří hustý a teplý kožich. Díky této ochraně zvěř vydrží ležet dlouhé hodiny ve sněhu, aniž pociťuje chlad. V zimě se navíc sdružuje do početných tlup, ve kterých lépe snáší nízké teploty. Odpočívá-li zvěř za chumelenic v loži, chrání ji často i vrstva napadaného sněhu, kterou setřásá, až když vstane.
Mrazivé období hladu
Když zem pokryje ledový krunýř, zvěř se jim nedokáže prohrabat k zemi, kde často bývá dostatek potravy. Navíc si o led do krve zraňuje běhy na nejcitlivějších místech. Ovšem i nezmrzlý vysoký sníh dokáže zvěř potrápit – po delší době chůze v něm je velmi vyčerpaná. Nejnebezpečnější je ale pro veškerou spárkatou zvěř hladký led, na kterém může dojít k tzv. rozčísnutí – nebohému zvířeti na ledu podklouznou spárky na všechny strany, vykloubí si je a zůstane bezmocně ležet. Často se takto zraní zvěř při přebíhání přes zledovatělé silnice.