METYLOVICE
oficiální stránky obce

Březen 2016

Něco málo o myslivosti

Myslivost se dotýká mnoho oborů a věd. Velká část zasahuje také do biologie, ovšem patří sem také nauka o zbraních (střelectví) a podobné technické disciplíny. Myslivost je soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři, jako součást ekosystému, a spolková činnost, směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součást kulturního dědictví.
V naši vesnici obhospodařujeme cca 800 hektarů. Myslivost v současné době vykonává aktivně 19 členů a 2 hosté. V honitbě je normovaná zvěř srnčí. V Metylovicích jsou provozovaná krmná zařízení - slaniska a napajedla. V době nouze je zvěř pravidelně přikrmována kvalitními krmivy, zejména ovšem, senem, krmnou mrkví a dalšími plodinami. Poslední roky nám pomáhá i počasí, kdy zimy jsou mírné a zvěři to prospívá, než aby chodila ve velkém sněhu.

Jak by se měli lidé chovat v honitbě

1. Je zakázáno rušit zvěř mimo běžné práce na poli či v lese, včetně běžné turistiky.
2. Je zakázáno poškozovat myslivecké zařízení.
3. Orgán státní správy myslivosti může zakázat, nebo omezit vstup do honitby např. v době hnízdění
či kladení mláďat, případně při loveckých akcích, nebo při organizování sportovních, nebo
zájmových činností. Tato omezení se netýkají hospodářské činnosti.
4. Vlastníkům domácích zvířat je zakázáno tato zvířata (psy a kočky) nechat volně pobíhat v honitbě
mimo vliv svého majitele nebo vedoucího. V praxi to znamená mít především psa upoutaného
na vodítku!!!

Jak postupovat při nálezu uhynulé zvěře

Při nálezu uhynulé zvěře se k této zvěři v žádném případě nepřibližujte a nedotýkejte se jí. Hrozí riziko přenosu některých chorob, např. tularémie, vztekliny. Místo nálezu, prosím, co nejdříve nahlaste nejbližšímu členovi mysliveckého spolku nebo na telefon 732 185 437. Tento člen zařídí odbornou likvidaci zvěře.

Začíná v době jarní rovnodennosti, kdy je den stejně dlouhý jako noc a tepla stále přibývá. A právě světlo a teplo probouzí ze zimního spánku celou přírodu. Stromy začínají pučet a ukazovat nové listy a větvičky, ze země vyrážejí nové rostlinky. Většina zvířat má na jaře mláďata a ptáci se vracejí domů ze svých zimovišť. Všechno je v pohybu, roste a rozvíjí se s ohromnou energií.

BŘEZEN

Březen je měsíc přeměny zimy v jaro, čas tajícího sněhu a probuzení života.

• Stromy jsou připraveny k pučení, v lese můžete najít první posly jara – bledule a sněženky.
• Z jihu se již vracejí některé ptačí druhy (lindušky, sluky, čápi, vlaštovky…) a ptačí zpěv je stále intenzivnější
• Zajíci a jezevci mají mláďata a ve stojatých vodách se shromažďují k páření obojživelnici – skokani, ropuchy a čolci.
• Vyletují včely a probouzejí se první motýli – hlavně babočky a žluťásci řešetlákoví.
• Netopýři se probouzejí ze zimního spánku.

Práce v lese

• Rozmisťují se budky pro užitečné ptactvo.
• Myslivci sčítají jarní kmenové stavy zvěře.
• V březnu začínají klást mláďata bachyně (samice prasete divokého).

DUBEN

• Většina stromů a keřů začíná pučet a vyhání nové výhonky, ze země vyrážejí svěží rostlinky.
• Z lesních stromů kvetou modříny, buky, javory a jasany, v zahradách jabloně a meruňky.
• Začátkem dubna kvetou v listnatých lesích dymnivky, sasanky, podléšky a plícníky, u cest najdeme podběl a u potoka blatouchy.
• Objevují se první houby (kačenky, špičky, penízovky).
• Přilétá většina ptáků, tokají tetřívci, bažanti přepeřují do svatebního šatu.
• Straky, kavky, káňata a jsetříbi již mívají postavená hnízda, jiné druhy začínají stavět, objevují se první hejna hmyzu.
• Probouzejí se ježci, vylézají ještěrky a hadi.

Práce v lese

• Myslivci po zimě čístí krmelce, kultivují a hnojí políčka pro zvěř, kontrolují liščí nory atd.
• Čistí a dezinfukují krmná zařízení i jejich okolí.
• Připravují tvz. zvěřní políčka.
• V dubnu začínají klást mláďata mulfonky.
• Myslivci loví sele a lončáka prasete divokého, lišku, tlumí škodnou v bažantnicích, koncem měsíce snáší vajíčka bažant.

KVĚTEN

Květen je měsíc květů a vůně, mláďat a čas prvních teplých dní.

• Kvetou duby, jeřáby, kaštany, akáty, z keřů hlohy, šípkové růže, kaliny, svídy, bezy.
• Přilétají poslední ptáci, např. rorýsi a ťuhýci, jiní už vyvádějí mláďata (kosi, drozdi, kvíčaly).
• Ve stojatých vodách se vylíhli pulci obojživelníků.

Práce v lese

• Myslivci chrání v honitbách klid, protože hnízdí ptáci a zvěř klade mláďata.
• Začíná doba lovu srnců (pouze samců). Myslivci je loví při osamělých lovech, hlavně na čekané.

Aby zvěř v zimě nestrádala

V zimě přichází hladová zvěř do blízkosti domů a zahrad. Zkušení lidé stromky chrání, ale ukládají k plotu hromádku ořezaných větví a pláněk. Zvěř je za ně vděčná, ráda okusuje pupeny i kůru. Zvířatům se ale dá přilepšit i dalšími krmiv.

Jak to chodí u krmelce?

Je zajímané, jak různě reaguje zvěř na pravidelný přísun krmiva. Téměř nikdy u krmelců neuvidíme starší kusy, ty jsou opatrné. Zato někteří mladí jedinci nejenže, nedokážou přemoci svou nedočkavost a očekávají příchod člověka nedaleko krmelce, ale někdy mu dokonce vycházejí vstříc. Ve vegetačním období, kdy je všude dostatek potravy, zvířata, ať silnější nebo slabší, mladší či starší, samice nebo samci, mezi sebou nesoupeří. Jakmile je však společný stůl prostřen jen skromně, nastupuje právo silnějšího. Proto myslivci činí opatření, aby zvláště mláďata a slabší jedinci nepřišli zkrátka. U krmelců, například zřizují ohrádky z hustého laťoví, do nichž může vstoupit jen slabší kus, kdežto silnější se tam nedostane.

Hubení zimu nepřežijí

Hlavní ochranou zvěře proti zimě je tuk nahromaděné v těle. V dobách hojnosti si jej uloží především pod kůží na hřbetu. Vrstva této „bělí“ dosahuje u velké zvěře (např. jelení i černé (až několika centimetrů. Tuk obaluje také vnitřní orgány. Kromě tepelné izolace je cenným zdrojem energie v době, kdy se potravy nedostává.

V kožichu zima není

Zvěř mění svou srst dvakrát do roky, na podzim a na jaře. Zimní srst bývá dvakrát delší než letní, také hustší a hrubší. Tvoří hustý a teplý kožich. Díky této ochraně zvěř vydrží ležet dlouhé hodiny ve sněhu, aniž pociťuje chlad. V zimě se navíc sdružuje do početných tlup, ve kterých lépe snáší nízké teploty. Odpočívá-li zvěř za chumelenic v loži, chrání ji často i vrstva napadaného sněhu, kterou setřásá, až když vstane.

Mrazivé období hladu

Když zem pokryje ledový krunýř, zvěř se jim nedokáže prohrabat k zemi, kde často bývá dostatek potravy. Navíc si o led do krve zraňuje běhy na nejcitlivějších místech. Ovšem i nezmrzlý vysoký sníh dokáže zvěř potrápit – po delší době chůze v něm je velmi vyčerpaná. Nejnebezpečnější je ale pro veškerou spárkatou zvěř hladký led, na kterém může dojít k tzv. rozčísnutí – nebohému zvířeti na ledu podklouznou spárky na všechny strany, vykloubí si je a zůstane bezmocně ležet. Často se takto zraní zvěř při přebíhání přes zledovatělé silnice.

V letošním roce se pokusíme alespoň částečně seznámit naše spoluobčany s mysliveckou mluvou a to z důvodu, že někdy se mohou stát přímými účastníky rozhovoru nebo diskuse mezi myslivci. V dnešní společnosti se myslivecká mluva chápe nejenom jako kulturní odkaz, ale jako zvláštní názvosloví, které= se používá k přesnému dorozumívání určité skupiny lidí. Teď můžeme začít např. Mysliveckým označením jednotlivých části jeleního těla:

Paroh – kostní útvar vyrůstající z pučnice na hlavě samců jelenovitých, pouze u soba vyrůstají paroy i samicím

Světlo – myslivecký název pro oko zvěře a loveckého psa

Slechy – uši zvěře a loveckých psů

Větrník – čichový orgán

Svirak – myslivecký název pro ústní dutinu spárkaté zvěře.

Hlava – přední část těla živočichů, nejčastěji pohyblivě spojena s ostatním tělem, krkem nebo hrudí

Krk – část těla mezi hlavou a hrudníkem, podpíraná sedmi krčními obratly

Hříva – prodloužená srst na krku jelena v zimní srsti

Plec s lopatkami – horní část hrudní končetiny, jejímž kostním podkladem je lopatka a pažní kost

Hřbet – sahá od kohoutku k bedrům, tj. do místa, kde se poslední žebro připojuje k páteři

Slabina – část břicha mezi žebry a kýtou zvěře srstnaté

Obřitek – světlá až bělavá srst tvořící na hýždích v okolí řiti pravidelnou skvrnu u zvěře jelení, dančí a srnčí, zvláště napadnou v zimní srsti

Kelka – ocas zvěře parohaté a dutorohé, medvěda a bobra

Kyje (kýty) – stehna spárkaté zvěře a zvěřina z nich

Spála – tmavá skvrna na břiše v okolí pohlavního orgánu (žíly) říjného jelena a daňka

Střapec – prodloužená srst na předkožce samců některých druhů zvěře spárkaté. Dobře patrný je zejména u daňků, srnců a kňourů v zimním osrstění

Žíla – pohlavní úd srstnaté zvěře, především spárkaté

Běhy – nohy srstnaté zvěře

Paspárek – rohovitá pochva na 2. a 5. prstu spárkaté zvěře, umístěna vzadu na běhu, menší než spárek

Spárek – rohovitý útvar, chránící zakončení 3. a 4. prstu sudokopytníků.

Tak je jen zlomek znalostí, které musí znát myslivec, a to jsme se dostali k jelenu s mysliveckou mluvou jen z menší poloviny. O této zvěři se musí vědět mnohem více, ale to snad někdy příště. Dále než mysliveckou mluvu, musí myslivec ovládat i jiné odborné znalosti, např. zoologické třídění zvěře, péči o zvěř, nemoci zvěře atd. Doufám, že dnešní povídání Vás zaujalo a budete se zajímat s námi o další myslivecké výrazy, které k myslivosti patří.

Myslivosti zdar, jednatel MS

Na našem území hnízdí 10 různých druhů sov. Některé jsou běžné a hojné na celém území republiky, jiné zase vzácné a vyskytují se jen v některých oblastech.

Pro myslivce má největší význam naše největší sova – výr velký. Myslivci často označují výra jako krále noci, a to rozhodně právem. Sedí-li vzpřímeně, je vysoký kolem 70 cm, v rozpětí dosahuje 160 – 170 cm. K označení „král noci“ přispívá i jeho neobyčejná síla, odvaha a dravost. Zbarvení výra má typický soví charakter. Spodní strana je hnědavožlutá a na tomto podkladě jsou hnědé podélné skvrny s drobným příčným mramorováním. Hřbet je také žlutohnědí, ale navíc tmavohnědě skvrnitý. Závoj okolo očí je žlutošedý s černou a hnědou kresbou. Nohy a prsty jsou až po samé drápy porostlé jemnými rezavými pírky. Nejnápadnější jsou však na výru nádherně ohnivě oranžové a hodně velké oči. Charakteristickým znakem jsou i tzv. chvostíky, což jsou dvě skupinky prodloužených pírek vyrůstajících na hlavě jako dva růžky. Výr je samotářský pták. Nevyhledává příslušníky svého druha ani jiné sovy ani ostatní pátky. Přes den odpočívá v úkrytu hustých větví nebo v rozsedlině skal a na lov se vydává v noci. Potrava výra odpovídá jeho velikosti a síle. Jako obrovský stín klouže neslyšně noční temnotou a jemným sluchem a dokonalým zrakem zjišťuje kořist. Podívejme se na ni trochu podrobněji. Jeho nejčastější potravou jsou myši a hraboši. Jsou zastoupeni 75 %, počítáme-li každou kořist jako jeden kus. Další nejhojnější potravou jsou krkavcovití ptáci, hlavně šedivky, sojky, kavky a havrani, a to v množství 4,5 %. Pak následují hrabaví ptáci, veverky a ježci. Pestrou kořist si výr vybírá i mezi dravci, sovami a šelmami. Tedy potrava skutečně hodná nočního krále našich lesů.

Je zajímavé, že se v potravě výrů objevuji i příslušníci vlastního druhu – výří mláďata. Souvisí to s nedostatkem potravy. Mezi sourozenci ve hnízdě nepanují příliš přátelské poměry, a tak nejslabší mláďata bývají silnějšími odstrkována, hladovějí a slábnou a nakonec se stávají potravou bratrů a sester. Z lidského hlediska se nám to zdá kruté, ale z hlediska zachování druhů je to velice výhodné a nutné. Je to přirozený výběr v boji o život.

Lovecký areál výra je značně rozlehlý. Často zahrnuje i několik desítek čtverečních kilometrů. Záleží to zase na množství potravy. Velké potravní nároky jsou také příčinou toho, že výři hnízdí dosti daleko od sebe, a to jen na takových místech, která jim vyhovují. Nejčastěji to bývají rozlehlé lesy s divokými a rozeklanými skalami. Na výstupcích skal nebo v jejich dutinách si zakládají hnízda. Ale stává se i to, že hnízdí na stromech nebo v dutinách stromů.

Svému hnízdišti zůstává výr věrný. Pár se rok co rok vrací ke starému hnízdu. Návrat na hnízdiště začíná uprostřed zimy, a tak v lednu nebo v únoru, ale někdy už i v prosinci, prozrazují výři svou přítomnost houkavým hlasem znějícím jako tlumené hů hů. Již víme, že houkání je vlastně součásti toku, a že jím samec vymezuje svůj hnízdní revír.

Ke konci března nebo na začátku dubna začne samice snášet vajíčka. Hnízdo nijak zvlášť neupravuje a vajíčka snáší na holou zem. Jako všechna soví vajíčka jsou i vajíčka výrů kulatá a čistě bílá. Ve snášce bývají 2-4 a za 35 dní sezení se z nich líhnou žlutavě ochmýřená mláďata. Nelíhnou se však ve stejný den. Samice dělá mezi snášením jednotlivých vajec dvoudenní až třídenní přestávky, takže snesení tří vajíček trvá týden nebo i déle. Ale na hnízdě začne sedět ihned po snesení prvního vajíčka. Proto se mláďata líhnou v nestejnou dobu a jsou mezi nimi i několikadenní rozdíly ve stáři. Nejmladší a nejslabší mláďata hynou, nebo se stanou potravou rodičů či sourozenců. Potravu přinášejí mláďatům oba rodiče, a to v dosti pravidelně dodržovaných intervalech. Ranní přísun potravy probíhá mezi třetí a čtvrtou hodinou, večerní mezi osmou až devátou. Vývoj mláďat trvá dosti dlouho a teprve po třech až čtyřech a půl měsících dovedou létat a opouštějí hnízdo.

Většina ptáků loví potravu ve dne, ale jsou mezi nimi i takoví specialisté, kteří denní světlo nepotřebují a mohou kořist bez velkých potíží vyhledat, pronásledovat a úspěšně ulovit v noční temnotě. Při nočních toulkách se řídí hlavně zrakem a sluchem. Z našich zástupců patří mezi noční ptáky např. lelek nebo sovy. A protože sovy mají dosti velký význam i v myslivosti a navíc mají značný význam pro zemědělce, zůstaneme u nich trochu déle a seznámíme se s jejich životem.

Označení noční ptáci se vlastně pro sovy příliš nehodí, protože sovy vidí právě tak dobře ve dne jako v noci. Spíš bychom o nich mohli říci, že jsou to ptáci soumrační, protože jejich činnost většinou začíná při západu slunce. Nejnápadnější jsou na nich velké oči, které směřují jako dva kotouče kupředu. To má svůj praktický význam. Velké oko s velkou čočkou může mnohem lépe zachycovat světelné paprsky a umožňuje vidět i za velmi slabého osvětlení. Soví oči vyplňují velkou část lebky. Proti očím jiných pátků i savců mají ještě jednu přednost – na sítnice je mnohem víc světločivných buněk, které dovedou zachytit i sebemenší záblesk světla a informovat tak sovu o situaci v okolí. Jednu nevýhodu však soví oči přece jen mají, a to jejich malá pohyblivost. Velké a kulaté oči by v lebce zabraly příliš mnoho místa a tak můžeme u sov vidět úspornou stavbu očí. Mají konický tvar – v tomto případě hovoříme o očích teleskopických. Jenže kuželovité oči se nedají ovládat tak dobře jako oči kulovité, jsou skoro nepohyblivé, sova je má upřené neustále kupředu a okolí může pozorovat pod dosti malým zorným úhlem. Tento nedostatek je však nahrazen velkou pohyblivostí celé hlavy. V některých případech mohou hlavu otočit až o 270 stupňů a není žádnou zvláštnosti vidět sovu, jak k vám sedí zády, ale při tom k vám má otočený obličej.

Dokonalý zrak je tedy důležité zařízení umožňující orientaci a lov v noci, nebo za šera. A k němu přistupuje ještě dobře vyvinutý sluch. Je až neuvěřitelné, na jakou vzdálenost dovedou sovy zachytit i malý zvuk. Na soví hlavě však můžeme vidět další zařízení, které pomáhá k lepší sluchové orientaci. Okolo očí obličeje jsou kruhovitě nebo srdčitě uspořádána kratičká pírka, která tvoří tzv. soví závoj. Náznak tohoto závoje můžeme vidět také u dravců ze skupiny motáků. Závoj v podobě mělkého a širokého trychtýře působí jako lapač zvuku. Můžeme pozorovat, že sova při zaslechnutí nějakého šelestu ihned natáčí obličej ke směru zvukového zdroje a snaží se ho přesně lokalizovat. Tyto dva smysly tedy umožňují sovám dobrou orientaci ve tmě a dovolují jim také snadno pátrat po kořisti. Soby se většinou živí drobnými obratlovci, částečně také hmyzem. K lovu živočichů jsou vyzbrojeny ještě dalšími zařízeními Především je to naprosto neslyšný let, který dovoluje překvapit nic netušící kořist. Peří sovy je velmi měkké, hedvábné, husté a hodně nadýchané. To také způsobuje, že se sovy zdají hodně velké. Kdybychom však sovu oškubali, podivili bychom se, jak malé tělíčko se pod peřím ukrývá. Soví letky jsou na povrchu pokryty hustým a velice jemným chmýřím, které má zřejmě vliv na neslyšný let. Uvádí se také, že neslyšný let způsobují hřebínkovitě uspořádané okraje prvé a druhé letky.

Dalším zařízením pro lov jsou dlouhé a ostré drápy a prsty podobné spárům dravců. Jimi sovy kořist uchvacují a přidržují. Usmrcují ji však silným a hákovitě zahnutým zobákem, který také připomíná dravce, Snad tyto podobné tělesné znaky a podobný způsob obstarávání kořisti vedly k tomu, že sovy byly dříve označovány jako noční dravci. Ovšem s řádem dravců nemají nic společného. Jak jsme si již řekli, sovy jsou ptáci masožraví, kteří z převážné části loví teplokrevné obratlovce, méně již hmyz. Nejčastěji se v jejich potravě objevují hraboši a myši. Snad jste si trošku rozšířili znalosti o přírodě, kterých není nikdy dost.

Srovnáme-li si způsob života savců a ptáků, dojdeme k závěru, že ptáci jsou po této stránce skupinou mnohem zajímavější. Snad je to tím, že jich na světě žije mnohem více druhů než savců, že mají tak záviděníhodné zařízení jako jsou křídla, a snad také tím, že výchova jejich mláďat je komplikovanější. A tak nás vůbec nepřekvapí zjištění, že i v boji o život a v boji o zachování jedince a druhu, je u nich mnohem více zajímavostí, a že se před nebezpečím dovedou bránit tolika rozmanitými způsoby. Nejdůležitější ochranou ptáků před útokem jsou křídla. V případě napadení jim slouží k úniku před různými predátory. Tím ovšem není řečeno, že ptáci vždy odolají útokům. Je-li pták neopatrný a nepostřehne-li blížícího se nepřítele, pak mu nepomohou ani sebelepší křídla. A tu se dostáváme k dalšímu obrannému prvku, k postřehu. Ptáci mají skutečně vynikající zrak, může jim ho závidět každý živočich i člověk. Jejich oko je doslova přeplněno zrakovými buňkami a umožňuje jim postřehnout i nepatrný pohyb na neuvěřitelnou vzdálenost. Vzpomeňme, jak hmyzožraví ptáci loví hmyz. Je opravdu zajímavé, jak dovedou ve štěrbinách kůry, větvích nebo listech najít i tak malé tvory, jakou jsou mšice, různé larvy a housenky. I při tom jim pomáhá výtečný zrak. Dokonalost zraku si plně uvědomíme, když budeme pozorovat lovící jiřičku, vlaštovku nebo rorýse. Prudkým letem, často rychlostí několika desítek kilometrů v hodině se řítí vzduchem a přesto dovedou postřehnout drobný létající hmyz. A nejen postřehnout, ale i ulovit. Zrak a křídla jsou dvě nejdůležitější zbraně ptáků. Neslouží pouze k ochraně před nebezpečím, ale i k útoku a lovení kořisti. Slučují v sobě prvek útočný a obranný. Peří ptáků, mnohdy tak nádherná zbarvená pokrývka těla, slouží nejen k ochraně těla před chladem a k létání, ale také jako maskovací plášť před nebezpečím. Spatří-li např. bažant blížící se nebezpečí, zpravidla hned neodlétá, ale přitiskne se do oranice, splyne os okolím a vyčkává. Mnohdy nechá nepřítele projít v těsné blízkosti, aniž se pohne, jindy zase před ním vzlétna na poslední chvíli. Jsou i ptáci žijící ve větvích stromů, kteří jsou často velmi pestře zbarvení. I jejich pestré barvy splývají s okolím. Neprozradí-li se pohybem, pak těžko postřehnete ve větvích sojku, žlůvu či stehlíka. Je však pravdou, že peří samiček nebývá ve většině případů tak pestré jako u samečků. Důvod je prostý:samice přebírají největší zodpovědnost za zahřívání vajec i mláďat. Bývají z bezpečnostních důvodů zbarveny tak, aby splynuly při sezení na vejcích s okolím a zbytečně na sebe neupozorňovala. Mnozí práci se nespoléhají jen na ochranné zbarvení peří, ale zdůrazňuji je ještě zvláštním držení těla. Snaží se napodobit pahýly uschlých pařízků, suché větve. K ochraně a ovšem i k útoku nebo k uchopení kořisti slouží i nohy, prsty, drápy a zobák. Jak je ptáci používají je celkem známé. Největší ptáci, jako např. labutě či orli, dovedou jako zbraně používat i křídla, v nichž mají velikou sílu.